Dvě židle, dva stoly s gumovým zeleně kostkovaným ubrusem, typickým výdobytkem 70. let. Dvě basy piva a dva účastníci rozhovoru. Vlevo za stolem Sládek (Tomáš Karger), vpravo Vaněk (Jan Potměšil). (celý článek)

Tři méně známé Havlovy aktovky, uvedené dvěma divadly v jedné budově Divadla na provázku. Na sklepní scéně se odehrálo scénické čtení prakticky nehraného textu Ela, Hela a stop pražského Divadla v Dlouhé. O čtyři patra výše se pak ve zkušebně odehrála koláž Motýla na anténě a Anděla strážného, zpracovaného studenty JAMU. Obě inscenace se nelišily jen polohou, ale i způsobem zpracování a hlavně kvalitou. (celý článek)

Seskupení Depresivní děti touží po penězích zvolilo pro svou inscenaci Havlovy Zahradní slavnosti příznačné motto: „Všichni máme Havla rádi, ale málokdo mu rozumí.“ Váhám nad jeho záměrem: černý humor, nadsázka, obecná generalizující věta či snad naznačení, že Depresivní děti Havlovi rozumí? Pakliže nějaký smysl hry našly, zůstal důmyslně skryt za prázdnými bednami od lahví; podobně jako hlavní přednost Havlových her – dialogicky precizně vystavěný text, který je však potřeba umět načasovat. A to se Depresivním dětem zdaleka nepodařilo. (celý článek)

Divadelní festival je příležitostí pro setkání různých poetik, stylů, uměleckých idejí a názorů i pro jejich vzájemnou konfrontaci. Jde-li navíc o setkání soutěžní, nutí účastníky ke zformulování názoru, co z viděného je hodno pozornosti a co nikoli. (celý článek)

Hybris, hybris, hudris, hybrid. Naházím ti šutry do oken a budu čekat na tvůj trest! Pane můj, sám jsi to ze svého zaprděného obláčku velmi dobře viděl. Nadhled je přeci jenom nadhled. A mlčíš. Jsi na svoje dílo pyšnej?! Stále mlčíš. Proč jsi mě nenechal dojít zaplavujícího pocitu uspokojení ze šťavnatého studentského festivalu, z divadelního setkání? (celý článek)

Zatímco islandská sopka Eyjafjöll chrlila do vzduchu hustý oblak prachu a otřásala tak nejen zemí ale i světovou ekonomikou, Praha se chvěla v dynamickém rytmu tanečního festivalu Česká taneční platforma. Tento ročník, stejně jako ty předešlé, organizovalo sdružení Tanec Praha. Alternativní divadelní prostory Ponec, NoD, Alt@ nebo Archa poskytly zázemí řadě českých tanečníků a performerů, kteří předvedli své taneční umění před českým i zahraničním publikem. (celý článek)

Dramatický text 3000 ľudí Júliusa Brač – Ivana z roku 1934 bol jeho prvotinou a dôležitou kvapkou, ktorou prispel do vôd práve sa formujúceho slovenského divadelníctva. Pri jeho písaní mu ako smerodajný bod, s ktorého vychádzal slúžila robotnícka vzbura v Krompachoch v roku 1921, no svoj dej zasadil do amerického prostredia. (celý článek)

Predstavte si akrobata žonglujúceho na lane v cirkusovom šapitó. Jeho kúsky pobavia a zároveň nadchnú svojou krkolomnosťou, ale kto si na ne spomenie za nejaký čas. Podobný dojem zanechala aj súťažná inscenácia Pixy pražskej Katedry alternativního a loutkového divadla. (celý článek)

Baryn píše Jaryšové aneb Vokoun je Buh (celý článek)

Letos přivezlo Divadlo v Dlouhé na českém jevišti dosud neuvedené jednoaktovky slavného autora poctivé frašky fin de siécle Georgese Feydeaua Dáváme děťátku klystýr! a „Kašlu na to!“, řekla Hortensie v režii umělecké vedoucí scény Hany Burešové Jednoaktovkám premiérovaným v Divadle v Dlouhé v překladu Romana Císaře se dostalo velmi vřelého ohlasu tuzemské kritiky. Hned úvodem se přiznám, že dnešní zhlédnuté představení Hany Burešové pro mě byla silně oddechová záležitost. (celý článek)