Jak hubatá Dora málem k čertu přišla. Pohádka, která otevřela novou sezonu ostravského Divadla loutek. Inscenace vznikla na základě námětu dvou beskydských pověstí, jež literárně zpracoval František Horečka, a to pod názvy Čertův mlýn a Čert ve mlýně. Přírodní kolorit, pramenící ze zasazení příběhu do hor, se promítl do inscenačního ztvárnění, jemuž vtiskl tvar režisér Václav Klemens (podepsán rovněž pod úpravou děl).

Klemens inscenaci koncipoval v intencích přímé konfrontace herce a loutky-manekýna, ovšem s minimálním přesahem směrem k divákovi. Loutka se stává jevištním partnerem herce a herec partnerem loutky. Představuje toho, kdo ji oživí, kdo komentuje, prostřednictvím písní, její jednání. Interakce se projevuje v rámci tří rovin, a to nejenom v souladu se vzájemnou komunikací, která probíhá striktně mezi loutkami či ve sféře živáčků. Dramatické jednání se uskutečňuje také v rámci syntézy těchto dvou principů, čímž dochází ke zdůraznění konkrétní situace (seznámení se Dory s Ondřejem probíhá nejenom mezi loutkami, ale také jejich vodiči, Lenkou Pavlíčkovou a Martinem Legerskim).

Herectví, zejména mimický výraz, dokresluje strnulou tvář loutky. Živáčky bychom tedy v tomto případě mohli chápat nejenom jako partnera loutky, ale přímo její alter ego. Inscenátoři podtrhli hloubku imaginace, projevující se především ve spojitosti s přítomností nadpřirozené bytosti – Čerta. Jeho let podněcuje čirou obrazotvornost (loutku Čerta si mezi sebou hází dva vodiči).

Prostředí Beskyd, resp. přírodní ráz se promítá nikoliv pouze do roviny literárního zpracování. Tomáš Volkmer, autor scény, kostýmů i loutek, se přiklonil zejména k použití přírodních materiálů, čímž evokoval prostotu a s ní spojenou čistotu, neposkvrněnost. Základ scény představuje točna, a to navzdory tomu, že je děj primárně situován pouze do dvou prostor, jimiž je exteriér dvorku a interiér domu. Toto ohraničení ovšem nezůstává načrtnuto pouze v rovině imaginativní, získává vlastní explicitní tvar – dřevěného plotu. Je místem podněcujícím diváckou fantazii (uvedení postav na scénu – asociativně načrtnuto šplhání a následné padání z plotu). Vedle tohoto divadelního významu lze na plot nahlížet jako na artefakt ryze technický v okamžiku, kdy se stává paravánem, za nímž jsou vodiči loutek. Zvolený princip podtrhuje iluzivnost, zdání samostatného pohybu loutek (pes-maňásek vykukuje z díry v plotě, asociující boudu).

Ve vztahu k loutkám se Volkmer přiklonil k vytvoření manekýnů a maňásků. První druh zastupují nejenom postavy znázorňující lidi, ale také Čert. Ten ovšem na sebe přejímá také podobu maňáska (v obraze, kdy staví mlýn), stejně jako zvířata (pes). Tomáš Volkmer každé loutce-manekýnu vtiskl vizuálně charakteristický rys, odkazující nejenom k povahovým vlastnostem. Zatímco Doru, dívku pihovatou s copy vyčesanými nahoru, lze vnímat jako postavu panovačnou, její matka je ženou starostlivou (hluboké vrásky ve tváři), obávající se o osud své dcery. Čert se svou pravou identitu snaží zpočátku před okolím úzkostlivě tajit, aby se takto snáze vetřel do přízně obou žen (rohy ukrývá pod mysliveckým kloboukem). Avšak již není s to schovat své dlouhé, špičaté uši, které jej do značné míry usvědčují z toho, že nepatří k lidským bytostem. Marné je i jeho úsilí po skrytí vlastní totožnosti do podoby zvířat (kozel, kočka). Záměry, s nimiž přichází, jsou záhy odhaleny (hlavy zvířat mají Čertův výraz).

Rustikálnost se promítla rovněž do složky hudební. Tomáš Rossi (autor hudby a zároveň kytarista) společně s Editou Bandyovou zastávají v rámci inscenace zcela odlišnou roli v porovnání se svými hereckými partnery. Nepředstavují alter ego loutek (nejsou tedy ani jejich vodiči). V přeneseném významu je lze spíše vnímat jako vypravěče příběhu (antiiluzivnost, z toho vyplývající, z nich zároveň činí spojovací můstek mezi hercem a divákem), kteří prostřednictvím svých hudebních nástrojů (kytara a housle), lidových písní, nejen ilustrují děj, ale posouvají jej kupředu.

Inscenace Jak hubatá Dora málem k čertu přišla těsně koresponduje s aspekty pramenícími z přírodního koloritu. Tomuto prvku je podřízeno také koncepční zpracování, vyvěrající z jednoduchosti a prostoty, která neuráží, ovšem nevybočuje ani z inscenační tradice pohádek.

Komentáře k článku

Nový komentář