Divadlo Plzeň 2012 - Den třetí - Simulante bande

15.9.2012 13:00:40 / Eva Klapka Koutová

 

Simulante Bande – Každý máme svůj handicap

 

Simulante Bande je inscenace tvůrčí skupiny VerTeDance (choreografek Veroniky Kotlíkové a Terezy Ondrové) se čtyřmi protagonisty; jedním mužem a třemi dívkami (Petrem Opavským, Alenou Jančíkovou, Helenou Arenbergerovou a Zuzanou Pitterovou), z čehož dvě jsou handicapované (A. Jančíková a Z. Pitterová). Samotné složení protagonistů by nabízelo předvídatelné téma – jak spolu žít. To částečně celou choreografii protíná, ale není to to nejdůležitější. Simulante Bande nabízí něco víc. Rozkrývá poznávání svého těla formou hry, která celý pohled na tělesný handicap odlehčuje. Neubrání se ale také syrovým pohledům do reality, kdy handicapovaní nám jsou „na obtíž“, kdy my zdraví nevíme, jak se k nim chovat a oni naopak neví, jak se chovat k nám. Jak řekla jedna z protagonistek v následné diskuzi: „Každý máme svůj handicap“. Jen u někoho je víc viditelný.


Příběh čtyř lidí, kteří prožívají své vlastní příběhy uvnitř kompaktního celku, a tím nám přibližují svůj pohled na svět, není tím pádem patetický ani sentimentální. O to silněji pak celkové dílo diváka oslovuje.


V úvodu jsme svědky jakéhosi zrození postav, titěrných tvorečků připomínajících žížaly. Všichni leží na břiše na zemi, rytmicky zvedají zadek a těžce synchronně vzdychají. Kdo je z nich handicapovaný, nepoznáte. Postupně se postavy dotvářejí a vznikají jejich vlastní životy. Objevují se nové vztahy a spojenectví. „Zelená“ dívka (Helena Arenbergerová) s „Fialovou“ dívkou (Alenou Jančíkovou) vytvářejí se svým tělem až dětskou hru. Ovládají své nohy pomocí imaginárních provázků jako loutky. Obě jsou fascinované tím, co jejich, ale zároveň cizí, tělo dovede a jaké má schopnosti. Objevování z nepoznaného v sobě skrývá až dětskou radost a údiv. „Zlatý“ muž (Petr Opavský) mezitím balancuje s malinkým kolečkem a snaží se zachytit jeho rovnováhu. Od menšího kolečka přejde k většímu kolečku od invalidního vozíku. I toto kolo si dělá, co chce. V tomto pohybu je cosi pohádkového, kolo se rytmicky točí, jeho dráty se na světle lesknou, stroj zde působí jako samostatný tanečník. Na řadu přichází regulérní invalidní vozík. Samostatná pohybová jednotka, kterou je potřeba zkrotit. Muž drží vozík na laně, stejně jako při krocení splašeného koně. Oprátku předává „Zlaté“ dívce (Zuzaně Pitterové). Vzniká mezi nimi milostný vztah. Jejich společný tanec, kdy on podpírá ji, je krásný a něžný. Následně pozornost přechází na „Fialovou“ dívku. Sedí čelem k divákům na ležící „Zelené“ dívce a její nohy si adoptuje. Náhle má k dispozici „funkční“ nohy a zkouší, co s nimi vše dokáže. Vše to vrcholí vtipnou levitací v meditaci, která ji přesáhla. Přibližně v polovině inscenace dochází k prvnímu konfliktu, kdy se „Zelená“ dívka začne více zajímat o „Zlatého“ muže. Při společném tanci zlatého páru si „Zelená“ dívka stoupne za „Zlatou“ a díky své fyzické výhodě (je vyšší, tudíž se dívá mužovi z očí do očí, a nohy má stabilní) muže svádí. Vzniká milenecký trojúhelník, který nabízí otázku – jak bojovat s tou, která je v dané chvíli pro muže subjektivně krásnější. Právě handicap tu funguje jako znak, kterým je zrazená dívka poznamenána. Do nově vzniklého vztahu „Zelené“ dívky a muže vstupuje dívka „Fialová“. Její narušování společného tance zamilovaného páru připomíná otravování mladší sestry, kterou musíme hlídat, i když máme rande. Její věčné odstrkování a snaha něčím ji zabavit – jen ať je od ní pokoj. Právě v této sekci je demonstrován problém, kdy je nám nemocný člověk na obtíž. Ale díky takovému ztvárnění tento obraz nezahrnuje jen otázku lidí nemocných, ale všech, kteří vyžadují a potřebují naši přítomnost, ale my je odstrkujeme, ať už se to týká zdravých lidí psychicky či fyzicky slabších nebo lidí s handicapem. Také „Zlatá“ dívka tu odkrývá svůj vnitřní svět při sólovém erotickém tanci na francouzský chanson. Svádivými pohyby, které jsou perfektně umocňovány jejími dlouhými černými vlasy, jakoby nám chtěla říct, že může nabídnout to, co zdravá dívka.

 

Simulante bandeSimulante bandeSimulante bande

 

Chvílemi až násilně se snaží diváka přesvědčit o svých „schopnostech“. Vyrušena ze svého vnitřního tance „Fialovou“ dívkou poprvé použije mluvené slovo. „Tak co, jak jsem se ti líbila?“ Celý příběh tak nabývá dalšího rozměru mluveného slova a graduje. Další sólový výstup představuje „Fialová“ dívka. Vozíku ležícímu opodál se stále točí kola a dívka leží stranou. Díky jasně bílému kuželu světla, který osvětluje vozík, vyvolá celý obraz dojem nehody, respektive autonehody. Tragicky vypadající obraz nahrazuje vtipná scéna, kdy nemocný komanduje zdravého. „TODLE SEM A TODLE TAM“ sděluje „Fialová“ dívka dvěma zdravým tanečníkům. Přikazuje jim, jakým způsobem mají manipulovat s jejím tělem. Tím, že používá ukazovacích zájmen a ne konkrétní slov (např. moji levou nohu sem a mou pravou nohu tam), podtrhuje ještě více svůj vztah k ochrnuté části svého těla. Vše graduje rozkazem: „VŠECHNO PRYČ!“


Celý příběh vrcholí snahou o usmíření dvou počátečních párů, které byly narušeny mileneckým trojúhelníkem a vyřazením obou postižených dívek. Vrátit se zpět do původního stavu jde ale velice těžko a psychický blok se zde projevuje skrze fyzično. Chybí elegance, následují tvrdé pády na podlahu, ale je poznat, že se všichni, navzdory zradám a příkořím, potřebují. „Zlatá“ dívka nemůže „Zelené“ odpustit, že jí svedla muže. Ačkoliv jí chce „Zelená“ dívka „podat pomocnou ruku“, aby se dívka vzchopila (a prominula ji), ta to odmítá. Teprve pomoc přes shrbená záda „Zelené“ dívky „Zlatá“ dívka využije, protože jinak by nebyla schopná vstát. Zároveň se ale vyvaruje využití právě její „pomocné ruky“.


Celkové usmíření přichází až s „Fialovou“ dívkou, která do příjemné hudby, ve které zazní zvuk moře či dětský smích, tančí s pocitem, že svět je vlastně krásný a je důležité si umět odpouštět.
Hudba (Dva), která vznikla přímo pro tuto inscenaci, celý zážitek povyšuje. V okamžiku obrazu hry na loutky (v úvodu inscenace) můžeme v pozadí slyšet zvuky jakéhosi aparátku hodinek. Pokud jsou totiž všechna kolečka u sebe, vše funguje tak, jak má. Podobně jako využití zvuků moře v závěru inscenace, které v divákovi vyvolává příjemný pocit. Stejně tak funguje i kostým (Masha Černíková) - muž a dívka ve zlatém kostýmu už předurčují svůj vztah – partnerský. Stejně tak dívky „Fialová“ a „Zelená“ - celé jsou v černém, jen svrchní trička mají odlišná. Právě kostým meditující dívky vzbuzuje dojem její levitace. Tím, že dívce jsou vidět její holé nohy složené v „lotosový květ“ a obě dívky jsou v černém, ztrácejí se rozdíly mezi oběma těly a vše navozuje opravdu dojem vznášející se dívky.


Celkovým přínosem celé inscenace je převážně spolupráce protagonistů. Poslouchání a vnímání se navzájem, respektování pohybů druhého. Všichni protagonisté využívají svých hereckých dovedností (nejen tanečních!), funguje zde např. oční kontakt, což v současném tanečním divadle není vůbec běžné. Tím celou inscenaci povyšují na divácký zážitek. Nedíváme se tudíž pouze na technicky dobře zvládnutý kus, ale doopravdy na představení, které nás baví, zajímá a nezatěžuje svou pseudouměleckou tíhou. Navíc je inscenace postavena na osobních investicích protagonistů, hlavně Aleny Jančíkové. Její těžké zážitky s postižením dokázaly choreografky transformovat do vtipných a odlehčených scén, což inscenaci nesmírně prospělo. Je možné, že kvalitě inscenace pomohl také fakt, že protagonisté nejsou umělecky zatěžkaní, ale jak uvádí ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab, snaží se ukázat, jací umělci v každém z nás dřímají.


Kromě Simulante Bande je možné vidět taneční inscenace s integrací handicapovaných také například u brněnského poloamatérského soubory Cyranovy boty, který se dlouhodobě této integraci věnuje.

 

 

Vertedance – Simulante Bande. Choreografie Veronika Kotlíková, Tereza Ondrová, dramaturgie Lukáš Jiřička, výprava Masha Černíková, světelný design Pavel Kotlík. Premiéra 29. dubna 2012, psáno z inscenace 14. 9. 2012 na festivalu Plzeň.

 

Komentáře k článku

U článku není vložen žádný komentář

Nový komentář

Jméno: 
Email: 
Předmět: 
Váš komentář (max. 1000 znaků, žádné HTML):  
inzerce