Jaká úskalí má dlouholeté a zdánlivě pevné přátelství tří rozdílných mužů? Na tuto otázku se snaží odpovědět současná francouzská herečka a dramatička Yasmina Reza ve své hře Art, kterou pod názvem Kumšt a v překladu Michala Lázňovského uvedlo v premiéře 25. října 2008 Městské divadlo Brno.
Tato téměř černá konverzační komedie byla napsána teprve před čtrnácti lety a okamžitě sklidila mnohá uznání a ocenění, včetně prestižní Moliérovy ceny. Její úspěch následně znásobilo přeložení do pětatřiceti jazyků a uvedení na jevištích celé Evropy. Takového ohlasu a pozornosti se nedostalo žádnému dalšímu textu této autorky.
Hra, postavená na dialozích tří hlavních postav, má skoro banální výchozí situaci. Jeden ze tří přátel – Boris – si koupí drahý, avšak vytoužený modernistický obraz – bílé plátno s bílými pruhy - jenž odstartuje polemiku o tom, co vlastně stále drží pohromadě přátelství tří mužů. Pragmatický Marek totiž obraz nazve „sračkou“ a typický „urovnávač“ Ivan se snaží zavděčit oběma. Pod slupkou hádky o to, zda je Borisův kup výrazem uměleckého vkusu nebo pouhého snobství, však vyplouvají na povrch problémy mnohem závažnější. Po mnoha letech odpadá přetvářka, projevují se mužské ješitnosti a rozdílné povahy, jejichž konfrontace vede až k otázce, zda v takovémto přátelství vůbec pokračovat. Borisovo smířlivé gesto, kterým své přátele vybídne k počmárání drahého obrazu, aby tak dokázal, na kom mu záleží více, nakonec vzájemné vztahy zachrání, avšak jejich společný odchod do kina vyvolává otázku, zda se celá situace při nejbližší příležitosti znovu nezopakuje. Bílé plátno tak odráží vztahy mnohem barvitější.
Nastudování hry se v Městském divadle ujal Zdeněk Černín, který na této scéně již několikrát prokázal skvělou schopnost sondy do mezilidských vztahů (nedávno např. nastudováním hry Sbohem, lásko Williama Saroyana). Režii Kumštu přijal jako výzvu – především proto, že komedie je situována do mnohem komornějšího prostředí, než nabízí činoherní scéna Městského divadla, a hlavně – obejde se téměř bez rekvizit a výrazných kostýmů či scény. Vše tedy stojí i padá s herci. Ty Černín posadil do tří designově různých křesel na bíle laděné scéně (Jan Dušek), která spolu s bílým plátnem vytváří jakési sterilní prázdné prostředí, jež poskytuje prostor hercům a směřuje na ně veškerou pozornost. Nedostatečnou komornost podtrhl režisér změnou jmen hlavních postav, když využil křestní jména jejich představitelů. V inscenaci tak nevystupují Boris, Marek a Ivan, ale Viktor (Skála), Erik (Pardus) a Lukáš (Hejlík). Posledně jmenovaný pak v alternaci s Patrikem (Bořeckým). Vše tak působí, jako by před očima diváků řešili své přátelství tři herci, a to i přesto, že ve hře vykonávají úplně jiné profese. Navíc tato změna umožňuje režisérovi přidat několik vtipných narážek, například když Erik charakterizuje Lukáše jako „mladého, hezkého, talentovaného, typ seriálové hvězdy.“ Možná by toto propojení divadla s Hejlíkovým účinkováním v jednom z nekonečných seriálů mohlo vyznít nepatřičně, avšak diváci na něj slyší.
Jednoduchost scény a minimum postav tedy dávají hercům zásadní prostor. Ten je ovšem omezen tím, že téměř celé představení prosedí ve zmíněných křeslech. To vyžaduje soustředěnost na hlasový a intonační projev představitelů. Jím musí vyjádřit veškeré city, pocity, dění i povahy svých postav. Nejlépe se to daří Hejlíkovi, který v ostrém kontrastu s ostatními dvěma působí dětsky naivně, s hlasem jakoby neustále na pokraji pláče, ke kterému nemá nikdy daleko. Stejně dětsky bezbranně působí i jeho snahy urovnávat konflikty mezi Erikem a Viktorem a zalíbit se oběma současně. Navzdory takto pojaté roli však Hejlík nesklouzává ani k patosu ani k „ufňukanosti.“ S chlapeckým Lukášem kontrastuje pragmatický Erik, jehož představitel dokáže rychle přecházet z klidných momentů do téměř cholerických stavů. Podobnou polohu si Pardus vyzkoušel nedávno v ceněné inscenaci Smrt Pavla I., avšak v Kumštu ji nezvládá s takovou bravurou a přirozeností. Jeho výbuchy často působí uměle. Pardusovy kvality však tkví především v umění dokonale si pohrát s vyslovením svých replik, čímž nahrazuje ve hře chybějící výrazné komické prvky. Například zdánlivě nevinná věta adresovaná Lukášovi, který tvrdí, že obraz není bílý - „...a copak tam vidíš za barvičky?“ - s dokonalým ironicky posměšným podtónem vyvolává salvy smíchu. Další výrazné momenty pak představuje jeho „rýpání“ do Viktora a jeho obrazu, a to v momentě, kdy se přátelé dohodli, že už o této záležitosti nebudou mluvit. Pardus dokáže přesně odhadnout pauzu mezi takovouto dohodou a svojí ironickou poznámkou a vytváří tak další výrazné komické momenty.
Trojici postav ryze mužské inscenace doplňuje Viktor, jenž se neustále snaží obhajovat svou koupi, ačkoliv nemá žádné pádné argumenty. Skálovo pojetí této postavy se blíží Pardusově, ještě více však kontrastuje melancholické vysvětlování, jak se na obraz koukat a co na něm vidět, s výbuchy bezmocného vzteku z Erikových ironických poznámek a nedostatku argumentů.
Hra Kumšt zaujme především dokonalým náhledem do světa mužského přátelství a jeho problémů, stejnojmenná inscenace pak hlavně hereckými projevy, které nejsou rozrušovány výraznou scénografií a dalšími efekty, a jsou tak zdůrazněny samy ve své podstatě.