Tragédie lásky, kterou zahubí prostředí poznamenané zakořeněnou záští, se vrátila na jeviště  Slezského divadla Opava. Inscenování klasiky, jíž Romeo a Julie nepochybně je, pro inscenátory znamená nesnadný úkol, ale také výzvu, které málokdo odolá.   

 
Příběh veronských milenců se na jevišti Slezského divadla Opava naposledy objevil před čtrnácti lety. V roce 1994 v režii Karla Nováčka hráli titulní postavy Petr Hofmann a Hana Vaňková, při premiéře inscenace Zdeňka Kaloče se 2. listopadu 2008 v ústředních rolích představili Daniel Volný a Magdalena Tkačíková (v alternaci s Hanou Baroňovou).

 
Hana Vaňková, Julie z předchozího nastudování, ztvárnila roli Paní Kapuletové. Paní Montekovou hraje Ivana Lebedová-Petrželová, představitelka Paní Kapuletové v Nováčkově inscenaci z roku 1994. Jediným, komu byl svěřen stejný part v obou zmíněných inscenacích Romea a Julie na opavském jevišti, je Emanuel Křenek v roli veronského vladaře Escala.
Tragédie Romeo a Julie je součástí projektu SHAKE´N´SPEARE, uvádějícím v sezóně 2008/2009 na jeviště Slezského divadla pět Shakespearových dramat. Ve všech inscenacích zařazených do tohoto projektu se využívá podobné základní scénografické řešení (autorem je Jan Dušek) - půlkruhová konstrukce ochozu z kovu a dřeva, rozprostírající se v zadní části jeviště. V této inscenaci ji ozvláštnil nepostradatelný Juliin balkon, znázorněný předsunutým dřevěným dílem s kovaným zábradlím. Zahradu domu Kapuletových ilustruje mělká zeleně nasvícená prohlubeň s vodou, které je využito při Romeově radostném poblouznění z Jůliina příslibu lásky a komickém výstupu nemotorné Juliiny chůvy.
Jednoduché, ale funkční oživení prostoru se objevilo ve scéně příprav na svatbu. Julie si vybírá mezi pěticí bílých šatů. Ty se pohupují na věšácích a připomínají postavy bez hlav a končetin, které evokují duchy, jež by Julie mohla spatřit při procitnutí v hrobce. 

Neherci středem pozornosti
 

Režisér Zdeněk Kaloč se uchýlil ke kombinaci dvou překladů – Josefa Topola a Zdeňka Urbánka. Zachoval většinu textu a více než dvacet postav hry, což se ukázalo  problematickým. Inscenace postrádá gradaci, známý příběh diváka nevtahuje do sebe, ale zanechává ho chladným pozorovatelem. Největší pozornost na sebe strhávají představitelé menších rolí - členové techniky Slezského divadla, tudíž neherci. Bohužel jim byly svěřeny  některé repliky důležité pro celkové vyznění a zachování smyslu hry. Neherci mohou ze svého naturelu a roztomilé nezkušenosti těžit v komediích. Má-li však tragédie skončit seriózně, nemělo by se zapomínat na to, že věty o Juliině smrti pronesené nehercem nemohou vyvolat nic jiného než smích. Z vrcholně dramatické závěrečné scény se rázem stává její parodie.
Některé postavy jsou oděny v historizujících kostýmech, jiné v současném ošacení. Titulní dvojice a jí věkově příbuzné postavy nosí oděvy podobné oblečení dnešní mládeže (rifle, upnutá trička s krátkým rukávem); šaty postav jejich rodičů nesou prvky dávných dob (dlouhé sukně, čepce, plédy). Tento zdánlivě jednoduchý princip, který by mohl napomáhat k akcentování tragédie Romea a Julie jako střetu mladých a starých, však není dodržován důsledně. Postava Benvolia se objevuje v riflích a dobové haleně s nabíranými rukávy. Podobně obojace je vybaven hrabě Paris; také kostýmy některých měšťanů připomínají současnost a jiných minulost. To, co se mohlo stát nosnou zákonitostí, dobová rozrůzněnost zpochybnila.
Před představiteli nejslavnější milostné dvojice vždy stojí nesnadný úkol, jak postavy ztvárnit, aby se stále zdály reálné. Daniel Volný a Magdalena Tkačíková dokázali především ve scéně prvního setkání ústředního páru uvěřitelně zahrát okouzlení lásky na první pohled prodchnuté skrývanou nesmělostí, ale zároveň přitahující zvědavostí.
Režisér se (dle rozhovoru otištěném v programu) snažil inscenovat Shakespearův text v duchu autorově. Otázkou však zůstává, zda má tato podoba současnému divákovi co říci.

Komentáře k článku

Nový komentář