Cikáni z hradiště v první lize české činohry

[Matyáš Dlab] Nečekal jsem bosého Máchu na polní pěšince. Neviděl jsem ho vykračovat si a pískat sladkobolný nápěv na cestě do Benátek. Ale! Po více než sto padesáti letech ho podél kopřiv doběhl Jan Antonín Pitínský a soubor Slováckého divadla z Uherského Hradiště, jeho nápěv si vypůjčili a dnes večer do sálu Moravského divadla odkřičeli zběsile strhující představení. Jevištní adaptace Máchova posmrtně vydaného románu Cikáni se pro mě stala jedním z vrcholů letošního festivalu.
Jan Antonín Pitínský je bezesporu ojedinělá osobnost českého jeviště. Zejména co se týče přístupu ke klasice. K celé řadě adaptací a nových pohledů na tradiční látky se v jeho režijní biografii přiřadil v říjnu minulého roku připravený kus pro Slovácké divadlo. Scéna z Uherského Hradiště nespolupracuje s Pitínským poprvé, nynější spolupráce je ovšem podle mého názoru událost převyšující republikovou činoherní úroveň.
Jevištní uvedení nejdějovější prózy o Hotelu U Kostničího kamene Karla Hynka Máchy s příchutí fantasknosti a možná i horroru je vizuálně mimořádně zdařilá záležitost. Jevištní prostor scénografie Evy Jiřikovské spojují tři prostředí. Pitínský v nich střídavě vypráví jak přes reálné, tak přes náznakové zobrazení. Ústřední prostředí hotýlku stojí na vyvýšené rovině. Věrná scénografie zde nenpouze kulisou, se vším se hraje, od nábytku přes lampičky až po okna.
Hotýlek je ruku v ruce s kostýmy stylizovaný v retro atmosféře éry němého filmu, což podporuje celkový expresionistický ráz inscenace. Součástí kostýmu je maska, zabílené obličeje všech osob vyjma dvou cikánů v podání Kamila Pulce a Zdeňka Trčálka. Lehce nalezené vizuální pojmenování role. Lusknutím Pitínský střídá reálné zobrazení divadelních licencí, a to v prostředích, která se odehrávají mimo hotel. Velmi zdařile je vyřešeno například prostředí jeskyně, umístěné do prostoru pod hotelem. Hudba Richarda Dvořáka, vzata do vyprávění ve velmi zásadní míře, podkresluje téměř celé představení v rámci atmosferických ploch. Hudba je velmi přesná, laděná temně a záhadně. Ku škodě věci je pro mě její nadužívání, skoro se jedná o jeden dlouhý track, velmi zdařilý, ale místy monotónní. Herectví je velmi náročné a hnané až na dřeň. Slovácký soubor si v žádném případě neodpočine, herci jsou jednotní v ostré a přesné stylizaci, hraje se na vysokém oblouku nad textem. Soubor z Uherského Hradiště se převedl na velmi vysoké úrovni a dobře se vypořádal s mimořádně náročnou koncepcí. Inscenaci provází silně viditelné režijní uchopení, stojí za to představit si Cikány jako inscenaci laděnou v originálním duchu předlohy vůči ambicióznímu tvaru, který z ní Pitínského režie dokázala vydolovat. Pitínský se na jevišti vyslovuje překvapivou, nápaditou a pro mě výsostně moderní řečí. Režie často odděluje úroveň textu a herecké akce, jednání na jevišti je osvobozováno od jednání, které napovídá předloha. Zdvojují se jevištní plány, jak ve smyslu času, tak ve smyslu reality příběhu. Pitínský v Cikánech organizuje zuřivé, zběsilé, plnokrevné aranže. V jeho přístupu si vážím přemýšlení nad herectvím a činohrou jak po bohaté významové stránce, tak po skvostné vizuální úrovni. Jeho režijní styl je divácky velmi náročný, velmi přebujelý a velmi viditelný. Představení ovšem nenechá diváka vydechnout, což je na škodu. Díky příliš nečleněnému útoku jeviště jsem bohužel místy ztrácel pozornost, což ještě umocnila práce s hudbou. Vztah k předloze je svým způsobem zlehčující, ale nijak parodizující. Naopak Máchovy Cikány podstatně brutalizuje.
Režie Pitínského ve Slováckém divadle je pro mě ve finále důkazem, že inscenace na regionální scéně se mohou s přehledem vyšvihnout do první ligy české činohry. Držím palce odvaze Slováckého divadla, že přes masivní vnější tlaky na divadlo scény mimo divadelní centra dala vzniknout tak netradičnímu a pro abonentního diváka pravděpodobně šokujícímu kusu. Cikáni z Hradiště rozhodně nejsou tah na jistotu, jedná se o průkopnický a obdivuhodný počin. 
 

Tak nějak něžně a hezky…

[Dominika Šindelková, Jan Plíhal] Rozhovor s Cikány Jitkou Joskovou a Zdeňkem Trčálkem o tom, jak to ten Pitínský dělá, a o divadle vůbec.

Někde jsem četl, že se panu Pitínskému údajně výrazně zvedá nálada pokaždé, přiblíží-li se k Uherskému Hradišti alespoň na 10 km. Panuje obdobná úměra také v souboru?
Zdeněk: No, vždycky říkává, že je to pro něj příjemné oživení. A když se přiblíží on k nám, tak vlastně také ožijeme, protože víme, že to pro nás bude velká výzva…

Jak potom takové zkoušení probíhá? S Pitínským jste spolupracovali již několikrát (Divá Bára, Gazdina roba, Bratři Karamazovi, Liška Bystrouška), vzhledem k přísné stylizaci a náročnosti na herce vyhovuje Pitínského přístup všem?

Zdeněk: Většinou tak po třech týdnech zkoušení si všichni zvyknou. Naladí se na jeho frekvenci a prostě to funguje. On dokáže k sobě všechny stáhnout a tak nějak něžně a hezky je provází společnou tvorbou až do premiéry. Je to v něm. Umí to s lidmi.

Jak probíhá taková první čtená zkouška nebo vůbec první společný dialog nad novým kusem? A celé zkoušení?

Zdeněk: První, co po příjezdu udělá, je to, že si s námi důvěrně povídá. Potom začne nastiňovat obecná témata hry, představí nám svou koncepci a vizi, no ale během zkoušení je samozřejmě všechno úplně jinak… Výsledný tvar se víceméně formuje až při zkoušení. Takže je to nakonec všechno jinak - třeba konkrétně Cikáni vznikali dost za pochodu. Dostáváme prostor i pro vlastní nápady, což nás hrozně baví.
Jitka: Konkrétně třeba k práci na postavě - ač jsem měla k dispozici spoustu scénických poznámek, hodně jsem se role starší a unavenější Angeliky bála. Zkoušela jsem si přečíst i originál, ale po pár stranách jsem to vzdala. Ono to s Pitínským vždycky tak nějak postupně samo vznikne. A přitom nedokážu říct jak. Ne, že by řekl udělej tohle a stoupni si támhle… Prostě to vznikne.

A jaké máte reakce od publika? Nemá problémy s přílišnou expresivitou a celkovou náročností inscenace?
Zdeněk: Samotná kniha je podle mě hodně složitá, je psána retrospektivou, což ovlivňuje už samotné představení. Řekl bych, že tak sedmdesát procent lidí Cikány přijímá a těch zbylých třicet nemá rádo, když musí v divadle moc přemýšlet, což je normální… Ale dneska byli diváci vynikající, velmi vnímaví.
Jitka: Od začátku bylo jasné, že to bude náročnější představení. Ale ohlasy jsou vesměs pozitivní, protože i když třeba napoprvé člověk nepochytí celý příběh, tak může jít hodně i po výtvarné stránce, nechat na sebe působit divadelní obrazy, které samy o sobě mají výpovědní hodnotu. Někdo si zase libuje v té expresivitě. Myslím, že si tam skoro každý může najít to své. Sto lidí, sto chutí…

Jak by se dnes měla inscenovat klasika?
Jitka: Líbí se mi, když se dělá „moderně“ a jsou tam trochu úlety, ale zároveň by taky divadlo mělo nabízet i inscenace dělané klasicky - ve smyslu bez stylizace a expresivních výlevů, tak nějak lidsky. Protože pro herce mají něco do sebe oba způsoby.

V Olomouci nejste poprvé, festivaloví diváci Vás mohli vidět už v řadě rolí (Divá Bára, Liška Bystrouška), navíc jako Bára jste se stala tváří DF 2007, takže následuje obligátní otázka: Jak se Vám dnes v Olomouci hrálo?
Jitka: Já se sem vždycky těším. Aniž bych chtěla nějak pochlebovat divákům, je tady prostě skvělé publikum. 
 

Komentáře k článku

Nový komentář