Povídání o povídání

27.5.2013 16:30:00 / Tomáš Kubart

 

Storytelling prý není divadlo. Není ale ani ničím, co něčím je, a není divadlem. Vlastně ano. Je storytellingem. Je vyprávěním příběhu, jak je známě z mnoha vypravěčských tradic, například z té naší, ale v mongolských jurtách lze pod hvězdným hávem sametu vyslechnout podobné příběhy.

 

Přísný a ztuhlý češtinář (Milan Cimerák) připravuje žáčky na život podtrháváním cenností poznání v žloutnoucích listech ožvýkaných čítanek. Milan Cimerák herecky vyzdvihuje scénky, v nichž vypointován situace. V Cimerákově podání se snoubí situační humor s komikou vyvěrající z textů, z kratičkých anekdot a bonmotů. Struktura sestává z mnoha mikroscének vypointovaných v několika vteřinách buď textem (jehož struktura není nutně vázaná, např.: „Oni prostě žili Žilem …“, zareaguje, když mluví o žižkovském mládí svého vyvolence a jeho zálibě ve Verneovkách.) nebo gestem, ve většině případů gesty ilustruje vyprávěný příběh, málokdy jimi jde proti příběhu.

 

Vábivá je aktérova přeměna z vdovce na pistolníka. Cimerák se postaví jakoby k postavě, kterou představoval v uplynulé vteřině (představuje dialog dvou postav v rychlém sledu výměny rolí), a nesměle vyzve tuto postavu k tomu, aby hrála pistolníka: „Pistolník …“ zamumlá, ve vteřině je opět postavou vdovce, a z imaginárního kamene, který třímal v dlani proti žižkovským sígrům, kteří mu vysklili okenní tabulku, se plynule stane palebná zbraň, kterou drží stejně, jako kámen. „A tady mám ještě jednu!“ a sáhne po druhé zbrani, kterou představuje stejným gestem.

 

Nezval, s krosnou plnou buchet kráčí Prahou, doplňován nevěřícnými pohledy Teigeho a Seiferta, v jejichž postavy Cimerák chvílemi přechází do jiných rolí, které zastává v rámci vyprávěného příběhu. Kratičké, vtipně vypointované momenty, lze ilustrovat na příklad gagem, v němž mluví o „nakažlivosti“ surrealismu a vysloví při pšíknutí jméno Breton (příměr surrealismu ke kapénkové infekci je možná poněkud přehnaný, avšak určitý historický základ jistě má).

 

Velmi vtipně představuje hnidopišství jakéhosi Ivana Skály, který Seifertovi znemožnil možnost oficiální tvorby: neurotickou rukou si přisouvá brýle stále blíže ke kořeni nosu, z něhož mu neposedně sklouzávají zpět, mžourá očkama do diváků, představuje netrpělivý sliz kádrového pracovníka. Vše utvářeno gesty, dikcí, timbrem. Všechny výstupy jsou prokládány edukativním a přednesovým tónem.

 

Všichni Teigeho muži

 

„Popochází po svém pokojíčku“ Dominika Šindelková jako mladý, všem známý a přesto divákům dlouho neznámý chlapec, jehož identitu se dozvíme až během jejího vyprávění. Podstatné ingredience pro rozkrytí jeho identity rozdává s rozvahou a dramatické napětí posouvá kupředu zvolna a rozvážně. V improvizačním zápalu používá místy slova, která působí značně nelogicky: „… láska k vodě, cachtání, rachtání …“ ale při vyřvávání z okna jako chlapák a statný a zavalitý „hroch“ odvazuje své vnitřní běsy. V zápětí za trpělivého popisu situace třetí jakoby osobou má ruce v gestu, v němž obvykle třímají dopis, jehož obsah také vzápětí interpretuje. Nezvala? „Všichni ho tam chceme!“ podpoří lusknutím prsty. Zajímavá je Šindelkové paralela mezi Marx-Engelsovým Kapitálem a Harry Potterem, čímž se pokouší poukázat na fakt, že marxismus byl pouze jedním z mnoha populárních hnutí své doby, trendem, který shodou náhod přetrval.

 

Představuje Nezvala jak je na Teigeho přednášce, Teigeho po přednášce podchycuje velmi mužnými gesty. Poněkud zjednodušeně sklouzává k hereckému provedení hádky mezi jednotlivými protagonisty československého meziválečného umění, kdo vymyslel s Teigem poetismus. Navozuje atmosféru vlnivými pohyby prstů napřažených rukou. „Vymaluj vymaluj malíři, kapra na mém talíři … vymaluj, vymaluj boha …“ je značně improvizovaný přednes, neboť o bohu v Nezvalově básni není řeč. Vypráví o rozpuštění surrealistické skupiny, vypráví. Šindelková postavila Nezvalův životní příběh na kontrastu jeho lyrické poetiky a komunistického, stalinistického zápalu. Proč tedy, podle ní, stále zůstává v čítankách? Přeci „ … Pánbůh nezavrhl Manon.

 

Marie Čermínová (Matěj Záhořík). Různé možnosti, variabilně naznačuje nejasnosti ohledně totožnosti své vyvolenkyně. Byla dcerou upírů? „To na středoškoláky zabírá …“ (odkaz na Twilight). Jednoduchými gesty naznačuje pánskýo oděv, který Toyen nosila.

 

Nosné je užití mýdlové bubliny coby tmelícího prvku, kdy Záhořík popisuje a zároveň zpřítomňuje pozorování bubliny Toyen a ke konci motiv používá ve Štyrského projevu na pařížské výstavě. „Než aby tam stálo Marie Čermínová … “, pronese Záhořík, a gestem naznačí tvar popisné cedulky pod obrazem. Závěrečná scénka, kdy Toyen sedí osamoceně v pařížské kavárně v roce 1966 se dvěma kritiky. „Byl malíř?“ Bez závěrečné grimasy Záhoříka by tento moment vůbec nezafungoval. Zpochybnění identity vyznívá naplno teprve s ní..

Storytelling prý není divadlo a máme se z něj poučit. Ale co když není ani ničím jiným a hlavním poučením, které přináší, je vlastně jen odkazem na jednoho z největších učitelů naší historie? Co když „škola hrou“ znamená především vzbudit zájem, a inspirace přinese výsledky sama?

 

Storytelling. Všichni Teigeho muži, 28. 4. 2013, 19:30. Café Paradigma.

 

Komentáře k článku

U článku není vložen žádný komentář

Nový komentář

Jméno: 
Email: 
Předmět: 
Váš komentář (max. 1000 znaků, žádné HTML):  
inzerce