Ambiciózní autorský projekt olomouckého Divadla Na cucky s názvem WESTERN, ke kterému dramaturg a šéf divadla Jan Žůrek režisérsky přizval Jána Mikuše, je dvojím holdem a svéráznou žánrovou variací.
On miluje ji...
Do opuštěného města, „někde mezi pouští a pouští“, kam ani pošťák nezajíždí, se vrací pronásledovaný Gangster, domnělý bratr Mladíčka, nepřiznaný bratr Bordelmamá. Ta skončí vztah se Šerifem, aby bratra kryla. Gangster svede Mladíčkovu dívku Olív. Zhrzený Mladíček upadá do deprese jako prostitutka Máry a pokusí se o sebevraždu. Souboj Šerifa a Gangstera v pravé poledne přeruší Mladíček, jenž ohlašuje příjezd pošťáka.
Příběh jednoduchý, opírající se o klišé nejrůznějšího druhu, ovšem servírovaný chod po chodu. Divák musí „dobře žvýkat“, aby mohl vychutnávat. Teprve ve 4. obraze dojde k setkání všech postav, do té doby sledujeme nesouvislé povídkové miniatury.
Hold Čechovovi
Šestice postav má své předlohy v Čechovových dramatech a autorka hry Barbora Voráčová to neskrývá. Nevěstka Máry v černých šatech „má smutek po životě“ jako Máša z Racka. Naopak naivní čtenářka dobrodružných románů Olív se vidí v „hrdinovi západu“ Gangsterovi, tak jako se Nina vidí v Trigorinovi. A Trigorin – Gangster má mnoho společného také se Soleným ze Tří sester, nezapře lehkovážnost a hazardování se životem. Nešťastně zamilovaný Mladíček připomene Trepleva. Žádná z postav není schopna svůj život změnit, jen odevzdaně čeká – opilá Máry na příjezd pošťáka s dopisem pro ni, Šerif na dopadení Gangstera, Olív na hrdinu. Jen Bordelmamá suše bilancuje situaci po rozchodu se Šerifem: „Bravo, bravo, ty stará krávo.“
Jakkoli mají postavy záhadnou minulost a neurčitou motivaci, zachraňuje je právě jejich typovost daná žánrem zvýrazněná jmény. Přísně stylizovaný herecký projev korespondující s žánrem je ale nabourán jaksi zevnitř, na povrch se dere psychologie. Přes svou určenost a typovou vyhraněnost se postavy vysmeknou svému předurčení, začínají odkrývat nitro, svěřují se, balancují na hranici grotesky a existence. Jsou směšné i politováníhodné zároveň.
Autorka přiznala, že role psala hercům na tělo. Snad jen obsazení rezignující Máry a snivé Olív je proti typu – dívčí Simona Vičarová v roli Máry působí v ruce jako cynický padlý anděl, živelná Adéla Nesrstová naivitu musí předstírat. Výsledkem je zajímavé pnutí mezi postavou a její hereckou interpretací. Bordelmamá v podání výtečné Petry Ševců je citově vyprahlá pragmatická žena. Se slabošským přihlouplým Šerifem v podání Tomáše Uhra tvoří nerovný pár. Kontrastnost ženských postav zrcadlí ty mužské. Jakub Šindelka vtiskl Gangsterovi prohnanou úlisnost ostříleného rebela, od kterého si cigaretu nad balíkem slámy připálí i skrz naskrz vyjukaný dobrácký Mladíček Zdeňka Vévody.
Hold Léblovi
Už Petr Lébl zasadil svou inscenaci Čechovova Strýčka Váňi na divoký západ. Naroubovat variace Čechovových dramat na žánr westernu ve hře Voráčové chápu jako velkou citaci Léblova přístupu.
Soudím, že hra byla psána i „na prostor“ sálu Divadla K3 (Umělecké centrum UPOL). Mnohdy snaha využít všech možností a poloh vyzní samoúčelně a kontraproduktivně, neboť ze zadních řad hlediště nelze v celistvosti nazřít scény na podlaze, např. v úvodním dialogu Mladíčka s Olív nebo monolog opíjející se Máry.
„A pošťák tady nebyl?“ křičí Bordelmamá na jevišti při vstupu diváků do sálu. Navozovat atmosféru se inscenátoři snaží soustavně a rafinovaně. V hledišti nad hlavami diváků zavěsili (místo pušky) obří kravský zvon, z reproduktoru pouštějí zvuk větru. První scéna začíná na dřevěných praktikáblech, z nichž čouhá sláma. Praktikábly lze rozevřít a schovat se v nich či zcela rozebrat. Hlavní opona skrývá prádelní šňůru s papírovými oblečky ze samé nudy vystříhané prostitutkou. Neustálé zvětšování hracího prostoru strháváním opon ilustruje pocit prázdnoty a nudy zažívané postavami.
Dominantní rekvizitou se staly noviny coby metafora pro odpad společnosti. Fungují jako bankovky, špinavé prádlo v neckách, materiál pro vystřihovánky i jako připomínka Gangsterovy zrady. Mladíček v závěrečné světelně dynamizované scéně směřující ke katarzi nenávistně trhá noviny s hledaným bratrem a vyhazuje je do vzduchu.
Holt to je Postmoderna
Hravá inscenace využívá principu divadla na divadle i zcizování prostřednictvím přiznané či spíše odhalované iluzívnosti v rovině herecké i scénografické. Šerif se kupř. přiznává ke svým letitým levotám za simultánního kouzelnického výstupu. Mladíček zase zametá papírky (bankovky), které předtím rozházel, aby po filozofování o „hvězdném nepořádku“ použil smeták jako elektrickou kytaru. Divák se hercům v jeden okamžik stává partnerem i postavou: „Tak se podívej, s kým spím,“ pronese Bordelmamá k žárlivému Šerifovi, nato se rozsvítí v sále a Šerif šacuje publikum.
Černou a bílou barvu na kostýmech doplňuje džínsovina, kůže a imitace teletiny. Hudebně si inscenace vystačí s několika motivy, atmosféru podpořila variace kytarového motivu Neila Younga z Jarmuchova filmu Mrtvý muž i takřka tradicionál Bedna od whisky. Máry si dokonce „střihne“ barové sólo s původní písní o refrénu „Budu sama, budu sama, buď se mnou, vítr fouká, chudák holka, písničku si nezabrouká…“
Inscenace je na hranici časové únosnosti. I divák si místy prožívá svou nudu, jako si postavy libují v nudě životní. Publikum musí dobře žvýkat, aby mohlo vychutnat všechny předložené chody, nesmí se nechat zahltit, aby ho nepřešla chuť ještě před dezertem. Schopnost navodit a udržet atmosféru zvolna gradující inscenace nakonec přebíjí nedostatky předlohy. Je nevysledovatelné, do jaké míry se autorka Voráčová zaštiťuje klasikem, do jaké míry ve své vrstevnaté hře Čechova přepisuje. Síla inscenace tak tkví v pohrávání si se žánrem a v precizním svěžím herectví.
Divadlo Na cucky Olomouc, Barbora Voráčová: Western. Režie: Ján Mikuš j.h., scéna: Tereza Marková, kostýmy: Krista Ketmanová, hudba: Jan Plíhal, dramaturgie: Jan Žůrek. Hrají: Adéla Nesrstová, Petra Ševců, Jakub Šindelka, Zdeněk Vévoda, Simona Vičarová a Tomáš Uher. Premiéra: 25. 9. 2008. (Psáno z premiéry 25. 9. a z 26. 11. 2008)
Zdroj fotografií Divadlo Na cucky