Komu sex, tomu sex

11.2.2014 9:00:00 / Martin Macháček

 

Japonsko je krásná a hlavně tajuplná země. Zjišťuje to i hrdina inscenace Doko de mo dótei da kara desó desu (Protože jsem to ještě nikdy nikde nedělal, už asi budu). Režisér Jan Kačena ve scénáři vychází z řady literárních inspirací tematizujíc japonský noční a sexuální život. V komorním prostoru MeetFactory se tak otevírá bizarní svět perverzí, ironie, vykuchaných dětí, ale také nanejvýš poetických atmosfér i sociálně kritických tezí.

 

Do Tokia přijíždí na konec roku ani ne tak tichý jako tlustý Američan Frank (Robin Kvapil) podívat se do Japonska a při té příležitosti zlomit jedno své životní prokletí – panictví. Setká se s mladým Japoncem, který se mu představí jako Minami (Bohdan Bláhovec). Frank si ho vzápětí najme jako sexuálního průvodce po tři večery. Ukazuje mu zásadní sexuální destinace v tmavých uličkách anonymního velkoměsta. Není náhodou, že během Frankovy návštěvy nevěstinců dojde k několika brutálním vraždám prostitutek (Matěj Nechvátal a Jan Strejcovský).  

 

Kačena v textu pracuje s přerývaným vyprávěním. Herci vystupují z postav, komentují vlastní osud s obzvláště obscénní a oplzlou libostí (např. píseň o rozčtvrcené prostitutce a „několika igelitových pytlích“ či historky o „potřebě zapíchnout holčičce drát do oka“) a vrací se k mládí, aniž by to mělo přímou souvislost s dějem. Vzájemné dialogy jsou vystavěné jako úderné hlášky střídající jedna druhou. Tvoří je povětšinou ironické odpovědi na zdánlivě nepointové repliky, z nichž lze mnohdy vycítit, že s nimi aktéři nakládají ve velké míře jako s improvizací a překvapují se navzájem. Příkladem může být scéna, v níž se obě hlavní postavy loučí a Minami žádá Franka, že „až napočítá do 108, tak odejde a už se nikdy neuvidí“. Frank mu okamžitě odhodlaně i odevzdaně odpovídá: „To ti mohu slíbit. Jsme přece nejlepší přátelé.

 

Záměrně potlačovaná erotičnost zpodobňovaná studem gejš se v inscenaci proměňuje ve smršť nejdivočejších fantazií, které stírají hranici agresivity libida a chuti zabíjet. Jak několikrát zazní: „gejša není kurva“. Brutalita i přiznaná žánrová pokleslost je neustále vyvažována přívalem situačního humoru i prací s koncepčním vyrovnáváním nahodilosti a klišé s promyšlenými odkazy.

 

Doko de mo dótei da kara desó desuDoko de mo dótei da kara desó desuDoko de mo dótei da kara desó desu

 

Okamžitou změnu nálady nastolí např. velmi cynické pojednání o bezdomovectví, které je převážně úvahou nad tím, jak dlouho bezdomovec hoří – načež jedna z postav nekompromisně jedinou větou zvýrazní závažnost takové životní situace. Inscenátoři si také hrají s vědomím jednoduché žánrové zápletky, na jejímž půdoryse odkrývají temnou stranu turistických prospektů a skutečnou realitu v atraktivních destinacích. Kdo ji vidět nechce, se jí zpravidla vyhne. Frank je ale posedlý poznáním tmavých zákoutí a fascinuje ho přitažlivost, s jakou jsou těla i těch nejníže sociálně položených křehká.

 

Jakási autorská rozevlátost a neukázněnost se projevuje také na režii. Jevištní divočinu doplňují hutně stříkající tekutiny – ať již umělá krev z hadiček či voda z minimaxu. V závěrečné scéně dokonce vzplanou dekorace a jeden z herců do plamene zapalovače stříká sprej. Scéna a kostýmy (Marek Brožek a Barbora Zelníčková) odkazují k japonské architektuře interiérů (papír a dřevo – proto tak dobře hoří) a ctí, byť parodicky, konvenci odívání v japonském divadle. Herci mají nabílené obličeje, dřeváky geta a v úvodním obraze dokonce napodobují dikci podobnou při fraškách kjógen.

 

Jediná žena na jevišti a zklidňující element – přítelkyně Minamiho (Anita Krausová) se krčí v rohu a tiše sleduje podivuhodné běsnění, které vrcholí závěrečnou orgií. Kvapil oděný do trenek a zástěry, který vypadá jako řezník z hororu Hostel, celý pomazaný blátem odjíždí. Za sebou nechává spousty mrtvol a otázek. Vynikající živé samply Jonáše Rosůlka vystřídá pouze silvestrovská zvonkohra vytvořená ťukáním menšího francouzského klíče o větší. Závěrečná tichá pasáž je poté meditačním čajovým obřadem po šíleném rituálu.

 

MeetFactory – Jan Kačena: Doko de mo dótei da kara desó desu (Protože jsem to ještě nikdy nikde nedělal, už asi budu). Scénář a režie: Jan Kačena. Scéna a kostýmy: Marek Brožek a Barbora Zelníčková. Hudba: Jonáš Rosůlek. Dramaturgie: Matěj Samec. Produkce: Dominika Andrašková. Premiéra: 30. 9. 2013. Psáno z reprízy: 27. 1. 2014.

Komentáře k článku

U článku není vložen žádný komentář

Nový komentář

Jméno: 
Email: 
Předmět: 
Váš komentář (max. 1000 znaků, žádné HTML):  
inzerce