Jako příjemná směska minuvší reality a intimních zážitků se jeví nejnovější dramatizace historicko-dobrodružného románu věhlasného Alexandra Dumase otce, v rukou nápadité režisérky Hany Burešové. Notoricky známý příběh o cti a horké krvi, slávě a noblesních intrikách převyprávěl inscenační tým v nádherném překladu Růženy a Jaromíra Pochových. Za všech okolností je třeba chránit královnu a její čest; ostatně, mušketýři slouží jak královně, tak králi, a je-li bezbranná ohrožena vychytralým kardinálem s pochybnou a mlhavou minulostí, je třeba rozhodně zakročit; to přeci každý zná.

Co když je ale d´Artagnan jen malá holka, de Tréville se namísto jeho chvály stará o to, aby mušketýři přišli včas k večeři a každý souboj překazí gardistka Smetáková, lajíc šermířům do parchantů? Skrývají se skutečně za škraboškami nasazenými starým Dumasem úchvatné tváře Johna, Paula, Ringa a George? Nesmíme se nechat zmást malou holkou/d´Artagnanem. Duše dospělého se od té dětské v ničem neliší, obě se upínají k podobným ideálům a děsí stejných hrůz. Jestli se kardinálovi postaví statný Gaskoněc, nebo malá holka s obyčejnými sny vlastně ve výsledku velký význam nemá. Odpor „kardinálům“ konce 60. let zaslouží stejného obdivu, jako hrdinné kousky bezelstných šermířů v labyrintu dvorních intrik. České prostředí období normalizace, do kterého inscenační tým látku zasadil, nabízí svou podstatou klasickému ztvárnění překvapivou alternativu.

Dvorní výtvarník bez bázně a hany David Marek vyvedl vše v dokonalém souladu. Jeho práce se ve výsledku skutečně nemýlí; dokáže čistým divadelním jazykem a skromnými prostředky dosáhnout překvapivých výsledků, což v Městském divadle skutečně zvykem nebývá. Jeho rafinovaná práce s dekorací se nechává slyšet příkladně v momentě, kdy se Konstanze Bonacieux (Eva Jedličková) skrývá spolu s d´Artagnanem (Michal Isteník) za závěs přehozený dříve pavlačovou tetkou přes zábradlí. Podobně jemných a vpravdě příjemných detailů se ve hře objevovalo několik.

Zdaleka se nejedná o historizující scénu, její povaha je ve vertikálním členění neutrální. Zpočátku působí trochu překvapivě, jistě ale ne nevhodně přítomnost postav historických kostýmů v džungli počínající normalizace. Toto střídání je zkraje poněkud matoucí; jakmile se linie příběhu ustálí, divák se zorientuje.

Po celé představení jsou změny scény prováděny za blackoutu, provázeným vždy nezaměnitelným spláchnutím, pouze výměnou rekvizit. Pavlačový dům je dějištěm jak romantického dobrodružství povahově rozdílných přátel, tak druhé linie příběhu, která je reminiscencí na autorčino dětství. Troje dveře se v patře pavlače netrhnou; jsou vchody do bytů nájemníků, jindy pokojů hostí v zájezdním hostinci Francie 17. století. Dvůr je doplněn nezbytnými proprietami v podobě popelnic, prádla či starého kola.

Večer je naznačen modrým osvětlením; přičemž je namístě podotknout, že je to téměř jediné dramatické využití osvětlení. Rekvizity, evokující pavlačový dvůr jsou užity hrdiny hlavního sujetu pouze jedinkrát (samo sebou padnou do rukou také popelářům) a to v případě, kdy se d´Artagnan skrývá před vévodkyní za popelnice. Šlo o zvláštní prolnutí světů; jakoby d´Artagnan využil k úniku jiný příběh. Podobnou metaforou byl nástup popelářů s odhalením vévodčina tajemství; odpad jako odpad, ven musí stejnou branou.

Slunce, které kdysi vlilo příjemnou nervositu do žil Gaskoňskému chlapci zřejmě nechalo padnout své paprsky i do kraje Michala Isteníka. Ač jeho doménou nebyly vypjaté scény plné vzteku a vzrušeného křiku, což mohla mít na svědomí spíše momentální a přechodná nezpůsobilost, svými pohybovými výstupy propůjčil venkovanu jiskrnou životnost. V jisté scéně připomínají jeho pohyby notoricky známé cviky spartakiádníků, jeho pohybový talent s provokující bezprostředností děcka zajásá ve scénách s koňmi, kteří v cestě mušketýrů do Londýna nemohli chybět; avšak na scéně by se poněkud tísnili, a tak byli se vší vážností úspěšně „hráni“.

Planchet (Jan Mazák)je trochu mutujícím vychytralým sluhou a svým jednáním i vizáží připomíná spíše klasického věrného sluhu Igora (například doktor Finkelstein v Burtonových Ukradených vánocích sluhou toho jména, pro jiné příklady bychom nemuseli daleko; namátkou například Rychlý prachy Terryho Pratcheta nebo Garfield Jima Davise). Planchet je úlisný a přiskřípnutý prospěchář, jehož osobní obzor je značně omezen na uspokojování základních lidských potřeb.

Smutný hrdina zlomeného srdce a neuhasitelné žízně Athos (Igor Ondříček)  odkrývá psyché raněného láskou a smutně bezstarostného. Melancholicky zaznívající carpe diem z jeho projevu mizí pouze v jedinečných případech; jedním z nich bylo například zjištění pravé totožnosti Milady de Winter.

Bodrý chvástal Porthos (Petr Štěpán)připomíná Obelixe Gérarda Depardieu, světlými momenty ale probleskuje jeho čirejší inteligence a lišácký rozum. Klidná hora masa a tuku, která se nenechá ničím vyvést z míry a pro kus dobrého jídla je schopna nasadit krk; takový je Porthos, Porthos rozvahy a kuřat.

Jeho druh v dobrodružství, diskrétní Aramis (Jaroslav Matějka),jehož lásky, rány a trhliny skrývají se za náboženským entuziasmem, melancholický Aramis, jehož temperament musí se cítit značně ubit pod tíhou klerického hávu, vnáší do děje trochu toho filozofování, z něhož ve výsledcích a závěrech probleskují zásvity lidovosti, a my poznáváme řeči nad půllitrem.

Kouzelný idol d´Artagnanových snů, rozkvétající poupě v hnilobné zahradě přihlouplého druha v instituci manželství (Zdeněk Bureš), Konstanze Bonacieux Eva Jedličková zůstává rozkošnou a nebohou postavou příběhu. Dojemná naivita, která její mladé srdce vžene přímo do smyčky připraveného kata je v nervosním kontrastu s chladnokrevností a vypočítavostí mladé Milady de Winter (Pavla Vitázková). Či snad Charloty Backsonová, Anny de Bueil, hraběnky de la Fére, milady Clarickové? Všechny jsou bezesporu charakterně pokřivenými divami, připomínající Sueovy romány (zřejmě jim také trochu poplatné jsou), procházejí v rukou Pavly Vitázkové složitou cestou plnou emocí. Skřet, který se v ní skrývá a křičí v agónii před popravou, která má jedním tnutím ukončit problémy mnohých, dovede se umně maskovat škraboškou úsměvu a dívčí „roztomilosti“. Jako úplně jiný druh lilie jeví se paní Drahorádová (Irena Konvalinková); nepopsaný list bezelstnosti doplněný příjemným civilním herectvím, ač ve službách perzifláže prostředí 70. let. Vévoda z Buckinghamu (Dušan Vitázek) se svou podivnou „vlichocovací“ schopností a nesebevědomými gesty jako by místy vypadával z rámu hrdého šlechtice.
 

Viktor Skála osciloval mezi Králem, Katem z Lille a Tatínkem v každé roli si byl ale  jistý sám sebou.

Děj uvádí na pravou míru hlas (Ladislav Lakomý), připomínající chvílemi změnu žánru z dobrodružného dramatu v dokumentární pořad o historii jedné západní Evropy.
Historizující kostýmy Samihy Maleh  se barevnou vyvážeností kompozicí a harmonickou kompozicí dají přirovnat k benátské malířské škole Veronesa či Crivelliho. Především králův a královnin kostým vykazují známky minuciózního zvládnutí řemesla.

Trochu překvapivě působilo užití prvních tónů Marseillasy ve XXX. scéně, která se svým zasazením do příběhu 17. století na první „poslech“ jaksi nehodí. La Marseillaise složil roku 1792 ženijní důstojník Rouget de l´Isle a 14. července 1795 byla prohlášena Francouzskou národní hymnou, a s přestávkami ve třetím císařství a za vichistické vlády je jí dodnes. Vzhledem ke kontextu XXX. scény, ve které mušketýři udrželi baštu Sv. Gervaise u La Rochele je však její volba nenásilným podtržením situace. Na podobném principu vzácně fungovaly skladby Beatles;  La Marseillaise má ale zcela jiné tendence než skladby „Brouků“. Její užití v situaci, která vypovídá o síle, vedoucí k vítězství, inklinuje k právě k jeho automatické představě. Skladby Beatles doplňují a podmalovávají, La Marseillaise nese jasnou informaci, je hymnou svobody. Její role je tedy v inscenaci odlišná. Česká parafráze „Brouků“ upozorňuje diváka již zpočátku, že bude svědkem čehosi netradičního. Hudební linie zdála se mistrně vyvážená; do každé scény se skladba hodila (nejzřetelněji ve scéně doprovázené skladbou Come Together) skalní fanoušci ostrovní čtyřky museli být bez sebe.
 

Alexandre Dumas, jehož ostatky byly v nedávné době přeneseny do Pařížského Pantheonu, tento jemný mystifikátor, autor vlastní aureoly, mohl by být po právu hrdý na brněnské přepracování svého (a Maquetova) díla. Pouští v něm do neznámých krajin jediným souslovím „God Damned!“ vyzbrojeného Gaskoňce, vydává své hrdiny nebezpečí soubojů, ale i lenosti (které se s radostí zhostí Porthos-Krkovička), nechává vítězit poražené a prohrát vítěze. Groteskní komika, plynule přecházející v komiku situační vkusných rozměrů může být díky kvalitnímu překladu oceněna v plném rozsahu.

Mnohé situační vtipy bohužel vyznívají do prázdna; „Dobrá, ale zůstaňte raději celí, bude mi to prospěšnější.“ velí král mušketýrům, když neví, co vtipnějšího by řekl. Podobně působí ještě lascivní zvolání paní Bonacieux za odbíhajícími mušketýry: „A pozor na péra.“ Tato nedorozumění je třeba přikládat textu, jehož roli lze těžko určovat z odlišného kulturně-historického hlediska. Jejich nevhodnost je bohatě vyrovnána energií kloudně cílených vtipů, kupř. „ta žena je jedno velké tajemství“, kdy se díky přítomnosti domovnice relativizuje signifié, nebo s vážnou tváří pronesena d´Artagnanova replika „Lepší prohnat si hlavu kulí.“ apod. Divadlo vášní a prudkých zvratů jednoduše muselo diváka vytrhnout z hypnózy všedních dní.

Malý d´Artagnan, mušketýr v sukni, opouští svět dětství, ale nikoliv země fantazie a vzdoru.

Jeho druzi v boji jej sice zbaběle opustili („Beatles se rozpadli!“), on však zůstává se stejnou chutí do života, s jakou o něj, s nimi po boku, dříve bojoval.

Komentáře k článku

Nový komentář