Závěr představení Ostravar přinesl překvapující katarzi. Chybu nelze hledat v celém inscenačním týmu, natožpak ji připsat režii. Výkony herců byly však v mnohých případech tristní a momenty výjimečné bdělosti diváka byly prostříhány neveselou maškarádou, dance macabré. Závěrečná diskuze teatrologů a akademiků nervosně až brutálně uzavřela příjemný kruh festivalu. Dance mauvais goute.

 

Martin Bernátek vstoupil do diskuze jasně formulovaným a erudovaným vyjádřením k Wedekindovu Procitnutí jara v režii Michala Langa. Starší kolegové Vít Závodský či Petr Pavlovský se počínali ztrácet ve svých pochybných fabulacích, které se vztahovaly především k dramaturgickému pojetí a aktuálnosti inscenace (kterýžto fakt je absolutně neurčitelný; aktualizace jakéhokoliv dramatu spočívá v podchycení podstaty inscenace, jejího jazyka a klíče s pochopením reality současného člověka, kteréžto znaky Langův tvar absentoval). Petr Pavlovský označil inscenaci za aktuální, protože „právě zde, v Ostravě, mladá dívka odložila dítě do babyboxu a poté je chtěla zpět ...“  Jinými slovy fenomén se stává aktuálním teprve v momentě, kdy se začíná řešit. Indikátorem fenoménu nejsou průvodní jevy a příznaky, ale teprve léky, kterými jej léčíme. Alkoholismus tedy nepřišel s objevením principu kvašení ale s první protialkoholní léčebnou. Tento dechvyrážející argument pomáhá pochopit rámec celé diskuze; ohlupující samsára floskulí.

 

„Přátelé, co je to vlastně medium?“  

Tato otázka zazněla kdesi nad hlavami posluchačů, znatelná z výroků, ke kterým mluvčí sahali. Kdosi nadhodil, že ostravského festivalu si vlastně nevšímala média. Komusi jinému zas bylo líto, že se nezúčastnili redaktoři Lidových či Divadelních novin (k čemu? Pár stručných podčarníků přinese ve své stručnosti stejně spíše mystifikační efekt namísto informativního). Oficiálních tiskovin. Přítomnost Mladé fronty dnes, ČRO Vltava či Rozrazilu Online byla přirozeně ignorována. Rozpoutala se diskuze, či spíše vznikl do enkláv samolibosti roztříštěný tvar, ve kterém byly Bernátkovy vstupy s nechutnou ostentativností ignorovány.

 

Vít Závodský, vzpomínaje svých junáckých let, zabloudil ve své paměti k nostalgické vzpomínce na vystřihovánky. „ ... já si rád každý článek vystřihnu ...“ a vlepím do alba. Tento výrok vnesl do diskuze „skutečného ducha“. Šošoni se pomazali a sekery vyšly z hrobů. Poetika nůžek, klovatiny a zmuchlaných výstřižků je obrazotvorná. Jenže jakákoliv poetika vzniká především produševněním, nikoliv tradičním přejímáním vzorů. Na přetřes přišla otázka regionálnosti periodik a tiskovin, nesena v duchu soudružské konference o pravdě. Je logické, že regionální tiskovina může jen stěží uznat větší prostor vnějším záležitostem. Žijeme však překvapivě v době neomezených možností. A lék známe všichni.

 

Hyperbolizovaný příměr pana Závodského, ve kterém brněnští redaktoři jakýchsi novin ignorují Mikuláškovu tvorbu, protože probíhá v Ostravě, vyloudil úsměv. Paní Věra Ptáčková mi před pár dny sdělila, že internet užívá teprve čtrnáct dní. Pánové Závodský s Pavlovským o něm však slyšeli zřejmě poprvé. Ačkoliv Bernátkovým záměrem vůbec nebylo pustit diskuzi na tenký led science fiction, podařilo se mu tak z velké výšky učinit. Jeho příspěvky byly ignorovány a v závěru označeny jistým nejmenovaným akademikem za hloupé. Urážky a směšné shazování v akademickém tónu zarámovaly diskuzi.

 

Internet je unikátním médiem, které svou povahou dává prostor každému a především přináší libovolné množství informací. Tato role obsahuje základ demokracie; příjemce si musí vybrat, jak bude informace třídit a s informacemi nakládat. Za toto rozhodnutí musí převzít zodpovědnost. Argumenty akademiků se však nesly v bizarním duchu; internet je právě z odvrácené strany své demokratičnosti také médiem značně anonymním, což může informace jím přenášené uvrhnout v klatbu diletantismu. Nedůvěra, vyjádřená z řad starších kolegů, je snad oprávněná, ale v důsledku neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že divadlo samo je médiem a pracuje se znakovým systémem, je nepochopitelný odmítavý přístup většiny přítomných teatrologů. Vzhledem k tomu, jaké byly reakce na konstruktivní příspěvky Martina Bernátka, dá se soudit, že jakýsi hybrid mezi slovy ignoratio  a silentio dal vzniknout tolik váženému discutatio.

 

Ačkoliv se za názory Martina Bernátka postavil kolega Vojtěch Varyš, nebyli starší diskutující ochotni připustit, že základem sdělování je informace, nikoliv sdělovací jazyk. A když jistá olomoucká studentka pronesla nesměle svůj názor, ve kterém se zastala internetu, odvětil Petr Pavlovský výsměšným: „Tak to si za týden určitě přečtu váš článek na aktuálně.cz“ Inu, když slušnost, tak slušnost a v plné parádě a všeobjímající úctě. David Drozd se po tomto aktu slušného jednání ostentativně zvedl a místnost razantně opustil. Diskuze dodělala v agonických křečích v kaluži krve. Stal se z ní bizarní futuristický večírek zpetrifikovaných fanoušků Star Wars.