Umělci jsou bestiální zrůdy

1.7.2015 9:10:00 / Martin Macháček

 

Prague Shakespeare Company uvádí kromě děl „alžbětinského klasika“ i variaci na velkolepé dílo rakouského spisovatele Leopolda von Sacher-Masocha Venuše v kožichu. Dramatik David Ives ovšem „latexovou romanci“ o muži, který v sobě objevil rozkoš z ponížení, aktualizuje a děj významově posunuje. Místo šlechtice Severina, který zatouží po smyslných nástrahách bolesti, je hlavní postavou režisér Thomas, který hledá ideální představitelku Wandy von Dunajew, femme fatale, ženy cukru a biče ze Sacher-Masochova románu.

 

Inscenaci Venuše v kožichu uvádí Prague Shakepseare Company dvojjazyčně v podkrovním prostoru Kolowratského paláce (kde donedávna hrálo Národní divadlo). Dvojice Jessica Boone a Guy Roberts, která zároveň režírovala a hraje v anglické verzi, inscenovala také tu českou. Režisér Thomas (Václav Vašák) se po neúspěšném castingu na obsazení postavy Wandy chystá domů. Před odchodem ho zadrží drzá herečka Vanda (Jana Pidrmanová), která má o roli rovněž zájem. Postupně se ukazuje, že text Thomasova scénáře ovládá s naprostou samozřejmostí a nebojí se improvizace.

 

Hra Venuše v kožichu je tedy klasická komorní, konverzační „naháněčka“ fungující na principu „kdo dřív zdeptá druhého“, využije jeho povahových slabostí - zkrátka kdo zastane ve dvojici „sado“ a „maso“. Text i inscenace vcelku ironicky dokazuje, že zápal pro umění je posedlostí a umělci čerpají inspiraci z potlačených i uvolněných sexuálních potřeb či rádi čichají temnotu.

 

Venuše v kožichuVenuše v kožichuVenuše v kožichu

 

Podkrovní prostor Kolowratského paláce je atmosférické, komplikovanou klenbou protkané místo. V kombinaci s nízkým stropem vytváří ideální kutloch, v němž se můžou hromadit tvůrčí běsy. Vanda přichází za silné bouřky. To je jistě také efektní, ale pokud režijní dvojice zesílí dojem světlem (blikání reflektorů zpoza šál na oknech), působí to spíš komicky - jako divadelní besídka. Celá inscenace navíc až nápadně připomíná Polanského filmovou adaptaci z roku 2013 a tvůrci nezapomněli připomenout, že Lou Reed se fenoménu věnoval ve stejnojmenné hitovce Venus in Furs.

 

Ačkoliv se v kontextu Sacher-Masochovy knihy člověk „nevyhne“ nutným rekvizitám jako divan, kožich a pouta, mohla si režijní dvojice „víc ujet“ a ze zastydlé variace na příběh o lidech, kteří bolest působí a mají ji rádi, vytáhnout trochu víc. Na druhou stranu Pidrmanová s Vašákem v kreaci procházejí bezpočtem proměn jako labyrintem nálad od melancholie až k extatickému vytržení. Hlavní Thomasovy polohy, kterými Vašák s lehkostí figuru provází, ovšem nedosahují brilantní razance, s jakou Jana Pidrmanová hraje Vandu. Sama postava je dost drzá, takto ale vypadá, že je drzá i postava herečky. Neustále si pohrává s Thomasem, drtí ho a svádí, je skutečně nepředvídatelná. Stačí jí zdvižené obočí, případně lehký pohyb zápěstí, které působí jako exploze. Chová se jako bohyně na lovu, poddajné koťátko, které bez mrknutí oka vymění hru s klubíčkem za škrcení. Oba herci si přes lehké, místy zakřiknuté erotické napětí zachovávají velkou noblesu, což činí celý zážitek ještě perversnější.

 

Inscenace Venuše v kožichu jako celek nevystupuje z řady výraznější divadelní počin. Přesto díky hereckým výkonům neupadá do průměru kterékoliv zaměnitelné konverzačky v Praze. Má kouzlo a dynamiku, byť nad hloubkou původních úvah o uzavřenosti lidí s „posunutým“ vnímáním sexuality převládá tematizace uměleckého exhibicionismu.

 

 

Prague Shakespeare Company - David Ives: Venuše v kožichu. Překlad: Jitka Sloupová. Výprava: Eleni Podara. Režie: Guy Roberts, Jessica Boone. Hrají: Jana Pidrmanová, Václav Vašák. Premiéra: 20. 2. 2015. Psáno z reprízy 30. 3. 2015.  

 

Komentáře k článku

U článku není vložen žádný komentář

Nový komentář

Jméno: 
Email: 
Předmět: 
Váš komentář (max. 1000 znaků, žádné HTML):  
inzerce