Rozhovor s prof. PhDr. Milenou Bartlovou, CSc., předsedkyní Umělecko-historické společnosti, přednášející na Semináři dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, historičkou umění, specializující se na umění a kulturu středověku.
4.2. se za Uměleckohistorickou společnost vyjádřila k odvolání Ivana Neumanna.
Jak si vysvětlujete odvolání schopného ředitele ČMVU Ivana Neumanna (2. 2. 2009)?
Těch příčin je mnoho a nelze určit jednu jedinou, která by za odvoláním stála. Lze uvést pouze jednu odpověď, a
ta bude obecná. Zní asi takto; jedná se zde o jeden z projevů problémů, které tato společnost má, kdy se zástupci intelektuální elity dlouhá léta nedokázali aktivně postavit zjednodušujícímu pohledu na svět.
V dopise Davidu Rathovi a Václavu Benešovi ze 3. února t.r. jste za Uměleckohistorickou společnost nabídla konzultační pomoc Středočeskému kraji (SK) v dalším postupu. Projevil někdo z kraje zájem?
Ani neodpověděli.
Vážně?
Vážně.
V čem by spočívaly konkrétní návrhy na řešení situace?
Základní návrh, na kterém Uměleckohistorická společnost a další organizace trvají a trvat budou, je velmi jednoduchý. Ačkoliv to zákon nenařizuje, přesto je „dobrá praxe“ (terminus technicus, označuje určitý kodex jednání organizací a rozvržení právních postupů, poz. TK) v demokratických. zemích, obsazovat podobné pozice pouze na základě otevřeného a poctivého výběrového řízení, jehož komise je složena z respektovaných a etablovaných osobností. Jako vedlejší součást k této praxi také patří, že podobné akce (odvolání ředitele) se svolávají až když máme nového ředitele, zvoleného řádným způsobem.
Může přispět konzultace ČMVU s International Council of Museums, Asociací muzeí a galerií ČR nebo Radou galerií ČR ke změně situace?
Já trvám na tom, že jediný správný krok je vypsat výběrové řízení. Současný ředitel (Mgr. Jan Třeštík, poz. TK) musí prokázat svou schopnost ve výběrovém řízení předložením řádných koncepcí, nikoliv až během praxe. Tento způsob je záležitostí velice nákladnou a z principu nesmyslnou. Domnívám se, že Jan Třeštík může být dobrým ředitelem, ale musí projít výběrovým řízením.
Na tiskové konferenci 16. 3. v Praze prezentoval koncepci rozvoje muzea s tím, že v nejbližší době plánuje reorganizaci muzea. Tyto výroky už tak sympaticky neznějí.Máme informace, které nelze oficiálně potvrdit, avšak pocházejí z důvěryhodného zdroje, že SK počítá s tím, že ředitelem ČMVU se má napříště stát kutnohorský malíř Vladimír Zubov (v prosinci 2008 u něj například David Rath objednal portrét T. G. Masaryka pro jednací sál středočeského krajského zastupitelstva), který je manželem Olgy Zubové. ČSSD její hlas v parlamentě jednoduše potřebuje ...
Jako předsedkyně Uměleckohistorické společnosti sledujete kontinuální vývoj české kultury. Vybavuje se Vám, že by podobná situace již někdy v české historii nastala?
Takových situací byla celá řada, nekompetentního odvolávání, nekoncepčních změn... Bohužel tomu vzor udávalo Ministerstvo kultury po řadu let. Například když se před 10 lety stal Knížák ředitelem Národní galerie, výběrová komise jej zavrhla a ministr jej přesto jmenoval.
Celá situace je výsledkem posledních dvaceti let, kdy kulturní politice státu i samosprávy procházely věci, které jí procházet neměly.
Můj osobní názor je, že jsme jako kulturní veřejnost (moje generace) příliš dlouho vnímali porevoluční společnost a její vládu jako pozitivní element. Nedokázali jsme spoustu věcí včas pochopit a včas do nich začít vstupovat.
Odstavení kultury na rozpočtovou periferii se netýká pouze výtvarného umění, například hlavní brněnská divadla dostala na loňský rok 500 milionů korun, zatímco menší scény se musí dělit se zbylými kulturními institucemi o 13 milionů. Ministerstvo kultury rádo argumentuje krizí. Z hbitosti, s jakou je celá akce vystěhování ČMVU provázena, může mít člověk nepříjemný pocit, že nejde o impuls, tedy reakci na finanční krizi, ale o připravené kroky, které pouze čekaly na „vhodný čas“. Jak působí tato situace působí na Vás?
K finanční krizi je třeba říci následující: když se podíváme na Francii, Spojené státy a podobně, tak vidíme, že na finanční krizi reagují zvyšováním státních příspěvků na kulturu, protože si uvědomují, že se díky krizi sníží soukromé a korporátní příspěvky. Naše ministerstvo sice schválilo státní kulturní politiku, ale je bohužel naprosto jasně vidět, že u nás jako by nikdo nevěděl, co kultura znamená, co to vlastně ve skutečnosti je. Souvisí to s přístupem intelektuálů a kulturní veřejnosti k vládě; příliš dlouho ji považovali za element, který je na jejich straně. To nadšení nám od roku 1989 vydrželo příliš dlouho.
Druhá stránka věci; já se osobně snažím bránit paranoidnímu vidění, spíš mám dojem, že spíše než koordinovaná zločinecká akce je to všechno totální bezradnost, ale zdůrazňuji, že to nic nemění na stejné míře viny těch, kdo se takto chovají. Pokud tady nějaké spiknutí je, pak bych ho spíše viděla na obecné rovině propojení byznysu a moci, které dohromady nepotřebují nikoho, kdo samostatně myslí. Problém je v tom, že ČR se ocitá jako by nechráněna a neschopna vnitřní obrany v světové globální situaci, která směřuje k omezení samostatného myšlení v oblasti kultury, umělecky kvalitních produkcí, které slouží právě samostatnému myšlení. Náš specifický problém je v tom, že narozdíl od Velké Británie, Švédska, Dánska nebo Francie jsme mnohem bezbrannější a nevíme kudy kam.
Stěhování ČMVU se v důsledku velmi prodraží, pominu-li cestovné některých zaměstnanců, je zde ještě dlouhodobé uzavření sbírek pro veřejnost, ztráta zájmu zahraničních kurátorů či slíbená dostavba Jezuitské koleje. Z finančního hlediska jde o vysloveně sebevražedný akt. Dovedete si představit alternativu, ve které by byla možná finanční rentabilita?
Minulý týden vedení SK prohlásilo, že dům v Husově ulici ČMVU zůstane jako výstavní prostor i nadále. SK moc neví, co dělá, a tudíž se chová naprosto nekoncepčně. Že si regionální politici nedostatečně uvědomují, jak velkou mají zodpovědnost za kulturu je v našem prostředí běžným jevem. Začalo to tím, že ČMVU přišlo o prostory v Nelahozevsi a získalo Kutnou Horu, kde vzniklo Centrum středočeského umění. (v roce 1998, poz. TK).
NIKDY ŽÁDNÁ instituce tohoto typu NEBUDE výnosná. Finanční propad musí ale být za a) přiměřeně velký a za b) zřizující instituce musí vědět, na co a proč doplácí. V případě SK a ČMVU třeba proto, aby zvýšila prestiž Kutné Hory tváří v tvář Praze a podobně. Aktivitu vedoucí k omezení tohoto projektu (vznik Centra středočeského umění v Kutné Hoře, poz. TK) začali před třemi roky radní za ODS s hejtmanem Bendlem. Navrhovali, že by se jezuitská kolej měla využít spíše jako hotel. Problém je na straně intelektuální vrstvy, neboť nedokázala nikdy politikům vysvětlit, proč se vlastně podporuje kultura. Politici jsou statistickým průměrem národa a dívají se na Ordinaci v růžové zahradě, nepůjdou místo toho do centra moderního umění na performanci ... V jiných zemích vědí, že je o podobných záležitostech třeba konzultovat, u nás bychom museli nejdříve o důležitosti kultury přesvědčit politiky. Věřili jsme, že kvalitní kultura se prosadí svou vlastní silou. Kulturní a intelektuální elita byla zvyklá s politikou nic nemít.
Středočeský kraj řeší situaci jako „interní“ záležitost. Může zájem veřejnosti vůbec stav kauzy změnit?
To je velká otázka… ale právě se na ni pokoušíme odpovědět v praxi.
Dne 11 .3. David Rath neoficiálně vyslovil zákaz komunikace s médii pro všechny zaměstnance ČMVU, vyjma stávajícího ředitele Jana Třeštíka, pod pohrůžkou rozvázání pracovního poměru (z toho důvodu nemůžeme zveřejnit rozhovor s Ivanem Neumannem). Jak si tento fašizující krok vysvětlujete a jak na Vás působí?
V obecnějších směrech je zde stále nebezpečí fašizujících praktik, stále zesiluje a přátelé mi říkají, že přeháním.
Šedá zóna výtvarného umění u nás existovala vždy (myšlena především 70. a 80. léta, poz.red.), můj osobní názor je, že oficiální antikomunistická rétorika prezentuje minulý režim značně subjektivně. Vybírá z něj historky absolutního útlaku a proti tomu mocipány, ale 90 procent obyvatel, kteří žili někde mezi tím, vynechává. A to je to, o čem se musí mluvit a co stojí v pozadí všech těchto problémů. Souvislostí je celá řada. Dnes tvoří gros politické situace lidi kolem padesátky (moje generace) A to jsou právě lidé, kteří prošli nejhorším možným vzděláním.
Rath v praxi naplňuje to, co Klaus dvacet let říká. Totiž že jak je někdo zvolen, může si dělat, co se mu zachce. Rath to pouze naplňuje v praxi viditelněji než jiní, protože je takový teatrálnější, ale to jsou samozřejmě pouze rétorické záležitosti.
16. 3. byl radními plzeňského kraje ze své funkce odvolán ředitel galerie Klatovy/Klenová Marcel Fišer bez udání důvodu či řádného vypsání otevřeného výběrového řízení. Jde zde podle Vás opět o nechutnou mocenskou praktiku novodobých Koniášů?
Jde o nápadný příklad toho, že si neuvědomují, co dělají. Jestliže v případě Kutné Hory, ČMVU to vypadalo, že jde o lukrativní prostory či neshody mezi bývalým a současným ředitelem, v galerii Klenová je jasné, že tím jediným, co lze vytknout současnému řediteli je jeho členství v ODS.
Nejde o problém jednoho hejtmana, jednoho ředitele a jednoho muzea. Jde o obecnou problematiku, která se kolem nás spřádá téměř dvacet let. Stačí padesát mlékařů nebo sklářů, aby se postavili před ministerstvo a je to vidět. Někdo řekne: ´Pojďte demonstrovat´, a je to. Jenže kulturní lidé se chovají kulturně, zatímco jejich protivníci nikoliv.