Olomoucké Divadlo na cucky premiérovalo v půlce února autorské uchopení básní ruské básnířky Mariny Cvetajevy. Inscenace Poiésis (Marina Cvetajevová) v režii Jana Žůrka volně navazuje na projekt Poiésis (krajinné tableau) z června loňského roku.

„Můj nářek – nemožnost stát se tělem...“

Proč se Divadlo na cucky pustilo do divadla poezie? Uvážím-li, že motivy přírodních živlů, barevná symbolika, témata milostných výbuchů a zklamání, jazyková magie se objevuje i u jiných (ne-li u všech) lyriků, pak se musím ptát, proč právě časově odlehlá poezie osudem zkoušené, dlouhou dobu zakázané básnířky M. Cvetajevové a do jaké míry se daří právě její poezii „zhmotnit“ na jevišti?

Prostor jako výpověď

Jevištní experiment se velmi výrazně promítá do práce s prostorem. Tereza Marková rozdělila jeviště na zadní a přední plán průhlednou oponou, své využití má i při projekci. Díky nasvícení můžeme sledovat simultánní akce v obou plánech. Rozložitelné pódium tvořené dřevěnými praktikábly montují herci teprve při nástupu na jeviště a náznakově rozmontovávají znovu před koncem. Jako v předchozí inscenaci Western se i zde setkáváme s přiznanou divadelností, snahou nazřít představení jako soustavné vznikání, jedinečné a neopakovatelné setkání. Proto také scénografie začíná už v předsálí.

Herci při reprodukovaném klavírním koncertu připravují scénu za paralelního tanečního výstupu Hany Košíkové v zadním plánu. Tanečnice, jež na sebe v nasvícení bodovým světlem lije vodu z kropicí konve v minimalistické choreografii „zmítá“ mlaskajícím tělem a poté v předním plánu jeviště dopady ze svéhlavých výskoků rozezvučuje dřevěné jeviště snímané mikrofony. Vytváří tak zajímavé vizuální a zvláště zvukové efekty. Sekvence s výskoky se opakuje i v závěru.

Blízký kontakt s divákem, tělesnost, hlína, zrní, živé květiny, voda – nic umělého, záměrná autenticita smyslových vjemů. Výtvarné i zvukové obrazy se točí v kruhu: konev jako nádoba na živel vody, jež proniká do země. Ze semen v zemi vzchází život. Narcis navíc jako symbol křehkosti, slunce i sebelásky, či přesněji: sebeprojekce autorského subjektu, protože korespondence Mariny je plná rozporů, vzletných, odhodlaných slov i obav ze zklamání. A zrní jako konečná připomínka životního koloběhu.

Koláž obrazů, montáž postupů

Témata a motivy, které čtením a interpretací básní Cvetajevové našli, se inscenátoři snaží přetvářet výtvarně a zvukově. Mezi zaznívající slovesnou tvorbou autorky či simultánně s recitací rozehrávají krátké pohybové sekvence. Je-li hlavním tématem autorka sama, nemohli opomenout biografické údaje (medailonek čtený na mikrofon), z nichž akcentují její vynucenou emigraci a platonický vztah k básníku Borisi Pasternakovi. Čtení jejich milostné korespondence zabírá v inscenaci větší část než recitace básní.

Tři herci a jedna tanečnice, tři Mariny a jeden mužský prvek. Postavu Mariny inscenátoři rozdvojili na Marinu-básnířku (umělecká recitace) a Marinu-korespondentku (předčítání dopisů Pasternakovi). V jistém smyslu ji vlastně roztřetili: taneční entrée navodí atmosféru a předjímá následující, je jakousi synopsí v tanečním hávu.

Hlavní roli Mariny-básnířky svěřil režisér talentované, hlasově i pohybově disponované Dominice Šindelkové, která se zároveň podílela na dramaturgii. Předpoklad, že výběr básní se řídil i hlediskem srozumitelnosti a výběrem „do pusy interpretky“, není výrazem negativního hodnocení. Naopak. Sympatické je právě společné hledání, jež připomíná studiovou práci.

Marinino alter ego, Marinu-korespondentku ztvárňuje Barbora Voráčová. Sekunduje jí Zdeněk Vévoda v roli Pasternaka. Ačkoli v pobytu na jevišti i v mluveném slovu mají co do rozsahu stejný prostor, mužský prvek je záměrně upozaďován a následně setřen.

Koláž a montáž je u divadla poezie předpokládaná, obohacení o prvky fyzického divadla vnímám jako novum. Koláž z korespondence, poezie a biografických informací není zahlcující. Nepřehlédnutelná je ale silná inspirace cizími inscenacemi, něco je odkoukáno odjinud.

Sledujeme kombinaci pohybového divadla s uměleckým přednesem, mluveného slova s vizuálními a zvukovými obrazy. Simultánně rozehrávané situace a ztvárňované emoce jsou hravé (vyskakování pro dopis), erotické (polévání se vodou z konve) i směšnosmutné (divoký tanec Mariny s Pasternakem gradující až do destrukce).

Občas to vypadá, že všechny nápady a asociace, které při zkoušení a hledání inscenačního tvaru přišly, byly beze zbytku využity. Spíš než nouze o další nápad jde v tomto případě o nemožnost škrtat z obavy rozbití křehce slepeného modelu. Ke cti inscenátorům slouží fakt, že takřka čtyřicetiminutovou inscenaci uměle neprodlužují, jen aby dosáhli tradiční stopáže jevištní miniatury.

Kontrast, barvy, modřiny

Rachmaninovy klavírní Variace na Corelliho téma (dobová hudba) střídá kytarový podkres (aktualizace). Ztišené melancholické polohy se střídají s náročným fyzickým herectvím, pohyb těla nazřeme v konfrontaci s „pohybem slov“.

Zrání Mariny či její vystřízlivění naznačuje jednak symbolika komplementárních barev žluté a červené, jednak vracející se motiv času v projekci hodin na plátně a jejich tikotu. Jako pomyslný předěl chápu eroticky zabarvenou scénu Mariny a Pasternaka. Marina se následně převléká do červených šatů v zadním nasvíceném plánu, přičemž poslouchá předčítaný dopis od Pasternaka. Reaguje rezignovaným vytíráním mokré podlahy svlečenými žlutými šaty. Závěrečná autorská píseň s podkresem elektrické kytary shrnuje Marinin životní pocit. Následné pohřbívání křehkého narcisu do hlíny, v níž samovolně začalo rašit zrní, chápu jako metaforu autorčina odkazu.

Technicky velmi náročná inscenace si podle mého názoru najde svého diváka v mladším i starším publiku, nemusí jít jen o čtenáře poezie. Lpění na pestrosti postupů se v dobrém odrazilo na rytmu, soubor si zkusil nové možnosti, vypravil velkorysý, i když poněkud instruktážní program k inscenaci. Dokonalost formy s ambicí alternativy ale nezastřela obsahovou chudost – nedostáváme nic víc než informaci o životě autorky a trochu veršů navrch, i když v působivém, exkluzivním balení. Možná problém aktuálnosti veršů, možná pouze můj problém. Výsledný pocit z inscenace ve mně přesto vyvolává kacířskou otázku, do jaké míry jiná by byla inscenace, kdyby si Divadlo na cucky umanulo číst jiného básníka. Třeba mi na to jednou odpoví.

Komentáře k článku

Nový komentář