Skladatelsko-textařský tandem Webber – Rice se proslavil především muzikály Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, Jesus Christ Superstar a Evita. Všechna tři díla má nyní na repertoáru Městské divadlo Brno, posledně jmenovaný kus byl premiérově uveden 28. března.
Muzikál inspirovaný osudem Evy Duarte-Perónové, která se z nepříliš úspěšné herečky vypracovala v první dámu Argentiny, se v Česku poprvé hrál v roce 1998 v pražském divadle Spirála. Tehdejší inscenační tým zvolil překlad Jiřího Bryana. Evitu v režii Petra Novotného a Romana Štolpy alternovaly Radka Fišarová a Tereza Slouková, další role vytvořili Jiří Bareš, Dan Bárta, Josef Štágr nebo Karel Černoch.
Tvůrci z Městského divadla Brno si pro své zpracování vybrali přebásnění Michaela Prostějovského, jehož mluvné moderní překlady se osvědčily v brněnských inscenacích jako Jesus Christ Superstar, Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť a Cats.
Příběh novodobé superstar Evity se inscenátoři nesnažili přenést do současnosti, režijní uchopení (Pavel Fieber) se zaměřilo na věrohodné ztvárnění vztahů mezi ústřední trojicí postav (prezident Juan Perón, jeho manželka Eva Duarte-Perónová alias Evita a glosátor děje Che). Příběh obsahující motivy boje o politickou moc, získávání preferencí voličů a budování image totiž netřeba násilně aktualizovat, paralelu se současností v něm divák hravě přečte.
Rozmanité kostýmy (Andrea Kučerová) a jednoduše řešená scéna (Pavel Fieber) tvořená ochozem a dvěma schodišti přispívají ke snadnému vykreslení dějišť a jejich rychlému střídání. Spíše se naznačuje než popisuje. Postel na kolečkách, na níž se Evita objímá s jedním ze svých milenců, se prostým otočením mění v auto, v němž uhání vstříc pulsujícímu velkoměstu jménem Buenos Aires. Pojízdné plošiny slouží také k funkčnímu ztvárnění „defilé“ evropských států, jejichž vládce Evita při své návštěvě okouzlila (píseň nazvaná Duhová jízda).
Cesta Evy Duarte-Perónové ze samého dna na vrchol společenského žebříčku patrně nebyla pokaždé politicky korektní. Vždy se však ocitla v pravý čas na pravém místě a dokázala získat lásku pozdějšího argentinského prezidenta i přízeň davů. Vrátila jim naději a chuť bojovat za lepší život a dodnes pro mnohé zůstává nedotknutelnou modlou.
V brněnské inscenaci roli uctívané i obávané „argentinské Popelky“ ztvárnila Radka Coufalová. Její Evita je vášnivou ženou, která kráčí za svým cílem a má charisma, jímž dokáže ovládnout lid. Ambivalence této postavy se zračí v kontrastu mezi jejím chováním při plnění státnických povinností a v soukromí. Pozornost mocnářů poutá rozmáchlými gesty a sebevědomým držením těla, mimo dosah médií a společenské smetánky shazuje masku nezranitelné ženy a hrouží se do svého nitra. Nejpatrnější to je v komorní scéně odehrávající se v Evitině budoáru (skladba Tvůj Olymp), v níž jí obrazně i doslova nastavuje zrcadlo všudypřítomný komentátor Che. Coufalové Evita se nepoddává, ale v této chvíli si plně uvědomuje osamělost ženy, která se dostala na vrchol, z něhož všechny cesty vedou jedině dolů.
Che (Dušan Vitázek) není v této inscenaci konkrétní historickou postavou - revolucionářem Che Guevarou, jak tomu v některých interpretacích bývalo a k čemuž by mohly svádět politické události, které hýbou světem. Vitázkův Che stojí často stranou největšího mumraje, ale vždy tak, aby mu neuteklo ani slůvko z kdejaké důležité rozmluvy. Pozoruje dění a komentuje ho s ironickým nadhledem. Jeho nepřítomnost ve žhavém centru diskusí značí odstup a schopnost uvažovat racionálněji než osoby, které se ocitají uprostřed politické mašinérie. Energická touha měnit svět se ve Vitázkově pojetí transformuje v nezúčastněné glosování událostí. Che ví své a pobaveně, jakoby shora, shlíží na figurky, jež se pachtí za slávou a penězi.
S nelehkou rolí Juana Peróna si poradil Igor Ondříček. Postavu státníka obdařuje rozhodností, ale nezůstává jen u ztvárnění asexuální státnické neoblomnosti, nýbrž dokáže zpodobnit také odvrácenou stranu Perónova života plnou pochyb, nejistot, ale také lásky. V duetech s Evitou se Perónova tvrdost rozpouští a vyjádření citů a porozumění působí opravdově.
Pěveckou jistotou a schopností během okamžiku vystihnout charakter postavy zaujala také Mária Lalková v roli Perónovy milenky (píseň Další kufr stojí u dveří).
Důležitou úlohu má v inscenaci choreografie. Tanec symbolizuje nejen politickou rošádu (při skladbě nazvané Cesta možného generálové po jednom vypadávají z politické scény a nakonec zůstává pouze jediný – vítěz voleb Perón), ale také ošemetný „tanec mezi vejci“, kterým se Evita protančila k postu argentinské první dámy. Slavná tanečně-hudební scéna Valčík pro Evitu a Che má být přímou konfrontací těchto dvou protikladných postav. Jejich „taneční zápas“ v této inscenaci postrádá naléhavost, netančí na „ostří nože“, ani s odkrytými kartami; kreace nemá podobu fatálního střetu, ale spíše potvrzení daného rozvržení sil.
Úvod březnové premiéry působil rozpačitým dojmem, jako by si každý z aktérů hrál a zpíval svůj part bez ohledu na ostatní. Nejistý začátek vynahradilo finále první části inscenace, v němž se hudební, pěvecká a herecká složka snoubily v náležité symbióze. Radka Coufalová, Dušan Vitázek a Igor Ondříček v písni nazvané Hleď v dál, Argentino excelovali.
Evita v Městském divadle Brno se obejde bez přezdobené scény a zlatem zkrášlených kostýmů. Díky komornějšímu pojetí a upřednostnění hereckého výrazu před chladnou pompou není brněnské zpracování světoznámého muzikálu jen povrchní zábavou.
Městské divadlo Brno – Tim Rice, Andrew Lloyd Webber: Evita. Překlad Michael Prostějovský, režie a scéna Pavel Fieber, dramaturgie Pavlína Hoggard, kostýmy Andrea Kučerová, choreografie Vladimír Kloubek, dirigenti a hudební nastudování Karel Albrecht, Jiří Petrdlík a Martin Procházka. Premiéra 28. března 2009 (psáno z premiéry).