Dokončení rozhovoru o Valašsku, krajině, Petru Bezruči, Maryše a dramatu s Martinem Františákem (1974), režisérem a uměleckým šéfem Divadla Petra Bezruče v Ostravě. První část byla publikovaná 6. května 2009.

VENKOVSKÉ DRAMA: REALISMUS A EXISTENCIONALISMUS

Mluvili jsme o českých režisérech, kteřé tě ovlivnili. J. A. Pitínský například inscenoval Jaroslava Durycha (Bloudění, Národní divadlo, 1998 - Boží duha - Klicperovo divadlo Hradec Králové, 2001), Reynka (Třináct písní,  Městské divadlo Zlín, 2000)  Arnošt Goldflam Ladislava Klímu v HaDivadle (Lidská tragikomedie, 1991) a ty rovněž Reynka (Petrkov, Divadlo Neslyším, Divadlo v 7 a půl, 2001, pozn. MB). Čím tě přitahuje tento proud existencionalistů?

Spojitost jsem si hledal při pojmenování vlastního vnitřního tématu, také v souvislosti s novou hrou, kterou jsem napsal. Je to často otázka přijmání, vycházení a odcházení. Tato témata mě zajímají na metaforické a symbolické platformě dneška, ale snažím se na ní vytvořit pro mě srozumitelný svět. S cílem, aby se divák a čtenář mohl, jak říká Balabán, do mnoha z postav sám obsadit. 

V dramatice venkovského realismu, kterou svou tvorbou - hrou Doma - také připomínáš, často utváří víra a náboženská morální konvence motivační rovinu jednání postav přímo v reálném životě. Ale jak se s tím v rámci struktury dramatu vyrovnat dnes, v ateistických Čechách?

Má nová hra se jmenuje Nevěsta a má dva plány. První vychází z deníků slepé paní, která žila se svou matkou na horské samotě a skoro celý život snila o své mamince. Ty deníky jsem prostudoval a našel oblouk dvou nevěst - kousek od toho je slovo "nevěstka" - za kterými v pusté krajině padesátých let chodili mužové a stala se tam jakási tragédie, která vedla k dalšímu zrození. Není to tolik "severské", neexponuji žádné znásilnění, ale snahu žen přežít v zemi nikoho. Vedle toho stojí plán dneška, s místními muži, kteří mají své oplocené autobazary, jezdí na kraj pro peníze, spekulují s exekutory, obchodují s chlebem a kuřecími prsy. Touží po domku těchto žen v roce 2008, aby z něj udělali obecní hájenku s posedem, protože takovu klubovnu vždycky chtěli. Ten plán dneška je velice panoptikální, prázdný, v tom je vtipný a snad i groteskní, ale sázím na to, že se oba plány doplňují. Ateismus, neženství a vedle toho ženství. Víra není abstraktní věc, je to jazyk paradoxů a v té vzniklé mezeře se něco děje. Takže to je možná cesta: Najít paradoxy dneška, mezi nimiž vzniká mezera, do které svítí světlo nebo fouká ledový vítr. Možná v tomto vzniká dramatické napětí. Nebaví mě psaní pro psaní, kde autor dokazuje, jak umí být košatý a bohatý v jazyce a v úchylných motivacích postav. 

A jak jsi se dostával k specifickému jazyku, kterým je psáno Doma?

V tomto období jsem byl takzvaně v prdeli. Zavřel jsem se dva týdny v pokoji a psal. A pak jsem jezdil do Karolinky a měl radost, že něco z dětství, něco zářivého, hodnotného, začínám oživovat. Proces vzniku Doma byl strašně jednoduchý, psal jsem je jazykem mých rodů, které v tomto kraji žily. V nové hře jsem cíleně pracoval s dvěmi jazykovými rovinami. V plánu dneška, při příchodu do země nikoho po tolika letech, se mluví hovorovým jazykem. Ale je to země Valachů, Hanáků, Čechů. Je to takový gulášek. A vedle toho dvě nevěsty hovoří jazykek, odkud pochází. Valašským nářečím, které se taky časem pomalinku mění. Myslím, že hra by mohla být přenositelná do problémů Evropy - že v území nikoho někdo nějak mluví, ale je tam někdo s vlastním původním jazykem. To už je dramatické.

Jak moc je s místními reáliemi spjatý samotný text?

Ve hře je skutečná postava místního podnikatele Pilaře Na Pasekách. Lidé tam často říkali: "Ten Pilař, zase někde někomu něco provedl". V Národním divadle (premiéra 21.6. 2007, hráno s polečně s dramatem Aloise Jiráska Otec. Pozn. MB) režisér Michal Dočekal vytvořil celou Pilařovu četu v monterkách a s logem Pilař. Na premiéře byl pan Čunek a mám pocit, že ten se s panem Pilařem dobře zná. Tím pádem jsem zjistil, že hra je i trochu politická. 

Myslím že Doma není jen lyrickým gestem, ale pokusem o expresivnější poetičnost. Zvlášť u mé nové hry má velký smysl společenská, nechci říct přímo politická otázka. Problémy obce a místa, kde žijeme, jsou pro mě velmi důležité. 

Mluvíš o krajině jako o místu, které dává sílu, ale v Nevěstě i v Doma, které se odehrává po povodních, je krajina spíš destruktivním živlem.

V místě nacházím základ pro symboliku. Jedna věc je déšť, a druhá, že se otec rodiny utopí protože ho manželka pošle do pokoje, neboť jsou tam mražáky na maso. A dcera říká: "Maminko já jsem tatínkovi říkala, ať nechodí a tam se všechno černé točilo i hlavy..." A najednou to přesahuje i do myšlenek ve městě. Povodeň je starozákonní symbol. Nová hra se zase odehrává v nesnesitelném srpnovém vedru, kdy vše usychá, hřmí, ale neprší. Tato představa mi přijde děsivá, ale dá se dnes už zažít. V přírodě je možná schovaná síla, protože nevíme, co udělá, kdy se něco rozlomí nebo praskne. Ve hře je až hororový motiv studny. Zajímá mě základní nastavení živlu. 

To mi připomíná Lenku Lagronovou a její hru Nikdy s motivem vyschlé řeky. Cítíš spřízněnost s některým ze současných českých autorů?

Lenku Lagronovou mám rád. Mám nevědomé učitele, které si nepřiznám. Mám rád Zbyňka Hejdu a zajímá mě poezie. Také mě zajímá hudební forma, objevil jsem Bacha, který mě fascinoval prací s tématem a nenásilným konfliktem, kterým jej rozvíjí, usměřňuje, rozdvojuje a vede ke konci. Ale nejsem zase žádný akademický lulan, který by poslouchal jen Bacha. Mám rád i Sepulturu.

Je v Čechách hodně akademických lulanů?

To zas ne. 

Co tě přitahuje na venkovském realismu a naturalismu? Tvou poslední inscenací je hra Viléma Mrštíka Paní Urbanová uvedená v Klicperově divadle. 

Na Mrštíkovi mě přitahuje proud jazyka a asociativnost psaní v kompozici textu. V Mrštíkovi je cítit vášeň a pravda psaní. Stejně je tam patrná energie, exploze slov jako utrpení, pak zase snivé odbočení. V tomto kontextu myslím na Ibsena, ale na to je ještě čas. To už je velice jemná hra s velkou hmotou. Ale je pravda, že Mrštík je pro mě posvěcený katolickým sluncem Jihu. Ibsena se trochu bojím, Ibsen mi přijde jako velký čaroděj.

V Paní Urbanové je také řada autobiografických motivů. Jak se se vztahem života a díla vyrovnáváš v inscenaci i ve vlastním psaní?

Pro mě je psaní v určité chvíli jedna z mála nevědomých možností vyrovnat se se světem. Je to sice obligátní věta, na druhou stranu mám pocit, že se nevypisuju. Proto pro mě bylo šťastné setkání s Divadelním souborem Jana Honsy v Karolince, protože píšu přímo pro skupinu herců, kteří mají puzení vyjadřovat se k současnosti. Našli jsme společnou řeč. Takže je to někdy útěkem z nesnesitelnosti. V určité době se člověk přestane opíjet a poskakovat před policajtama a hledá odpověď adekvátní svému věku – a to je pro mě psaní (smích).

Tvou poslední inscenací v DPB je román Josepha Rotha Job v dramatizaci Marty Ljubkové. Za inscenaci stejného textu získal vzpomínaný Pitínský cenu Alfréda Radoka roku 1996. V čem se liší tvůj přístup k textu?

Tu inscenaci jsem viděl před mnoha lety, ale znovu jsem si ji nechtěl připomínat. Pitínského jsem se ptal na způsob přístupu k románu a ukázalo se, že byl naprosto odlišný. Oni vytvořili oratorium pro činoherce , vyšli ze zvukomalebnosti textu a podtrhli starozákonní motivy. Zatímco my jsme se pokoušeli o rodinné drama s motivem, o kterém jsem už mluvil - odcházením jinam, kde doma něco zůstává. Ameriku jsem nechtěl příliš akcentovat, ale ona je výrazným symbolem. Myslím, že se k tomuto tématu ještě později vrátím v jiné dramatizaci. 

MARYŠA

Několikrát jsi inscenoval Maryšu bratří Mrštíků (Divadelní soubor Jana Honsy v Karolince 2003, Divadlo Polárka 2007, Městské divadlo Zlín 2007).  Jak vnímáš postavu Maryši a ženské hrdinky?

Ženské postavy mě lákají víc a víc. Jungovská niternost a polarita animus - anima mě vybízí v jazyce srozumitelné poezie. Realistická situace může mít poetický přesah. Zajímá mě niternost a citovost vztahu muže a ženy a vzájemná hra sociálních rolí mi přijde v tvorbě základní. A takové postavy hledám. Když jsme mluvili o ateismu, tak v napětí mezi ženským a mužským vzniká svět nepochopitelných světelných průrev, kterými se děje život. Ale nechci mluvit o metafyzice,  to již dříve vyslovil Svatý Jan z kříže. Výzvou je přenést transcendentno a vzájemnou víru do otevřeného prostoru jeviště... Takže mě ty baby zajímají (smích).

Ve Zlínské inscenaci Maryši v hospodské scéně výrazně pracuješ se stoly. Jak je pro tebe zásadní stůl jako symbol rodiny?

Stoly mě začínají zajímat v architektuře prostoru, ve zlínské Maryši například vytvoří hexagram. nebo šest plných čar. Hospodu nestavím realisticky, ale v hmotě, která se rozhází. Jakoby stůl byl pevná čára v našem životě. Vůbec nábytek a hmota v uspořádání a energii prostoru, v kompozici a symbolické rovině mě přitahuje. Je to i ve větách: "na stole se nekouří, na stole se jí". Proto je v pornofilmech vzrušující soulož na stole. Od Junga se dostáváme k Péčku (smích).

V Maryše je silné téma tradice v generační triádě Dcery-Matky a Babičky. Ale má takovou sílu i dnes? 

V nové hře Nevěsta je Matka a dcera a vedle toho obec mužů. Generační problém už vedu přes chlapy. Starý starosta a syn mladý starosta. Je to jako starý komunista Pitra, který sem "pozval" komunisty a mladý Pitr, který vytuneloval čtvrt republiky (František Pitra, člen ÚV KSČ, byl posledním předsedou vlády ČSR, jeho syn podnikatel Tomáš Pitr je souzen za daňové podvody, m.j. v kauze Setuza. Pozn. MB).  Je pravda, že babičky se vytrácí, ale silné matky se budou objevovat. Generace vychovaná před revolucí je generací silných matek, protože chlapi byli značně flustrovaní. Po revoluci se vyšvihli "chlapáci", ale ženy mají větší zkušenost v každodenním boji. Takže dnes vznikají zajímavé typy novodobých Lízalek - silných matek, dříve které vymýtil komunismus, jako mužský princip.

V poslední době vznikla řada inscenací, které se snaží reflektovat historické milníky 1968 a 1989. Jak je hodnotíš? 

Pro mě osobně se k tomu zatím nikdo nevyjádřil, zatím to je popis historizujících argumentů, hra se slovy a dobovými situacemi. Očekáváme drama a dostáváme comedii dell`arte, variaci na téma, frašky. Srpnová okupace je neurastenickým bodem stejně jako příběh Jana Palacha (Martin Františák uvedl v Divadle 7 a půl inscenaci Palach 68 -06, premiéra 28. 2. 2006. Pozn. MB). Skupina lidí u moci tehdy dotlačila mladé děcko, mladého chlapce k sebevraždě. Tím ho pro mě polila benzínem a zapálila. V čem je kouzlo a hřejivost komunismu, že se v něm lidé tak zabydleli? Dnešní garnitura je velmi podobná, jenom má jinou barvu sak. To pojmenováno není. Jde o psaní vůči naším otcům, hlouposti našich otců, lžích našich otců, proti tomu, že nemáme otce, o síle našich matek. Platforma Palacha, který někoho hrozně sere - a už to je dobře - je zajímavá. Na Palachovi je vzrušující, že se z něj stala ikona. Byl glorifikovaný bez zasazení do reálií jeho smrti, přes jeho dětskou slabost, malé estébácké zrady, rozklížení maminky, ztrátu bratra. Tyto mechanismy mě zajímají. To mi připomíná až skoro Georga Büchnera. Chceme mít klid, máme hrdinu - to mi přijde děsivé. V době, kdy ve světě zavoněla svoboda v lásce, v tělesnosti, dýchání, to vše přiškrtili. Z chlapů udělali ženy, z žen chlapy. V tom je obrovské téma. Tak by se na Čechy mohli dívat v Polsku. Gottland napsal Taky polák (Mariusz Szczygieł, Gottland – Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj, 2007. Pozn. MB)

Máš "divadelní" sen?

Zajímala by mě čtvrtletní práce, zbavená závislostí mysli a těla spolu s lidmi zbavenými nenaladěností. Mohli pracovat na věci, která by vznikla z nás samotných, což je pomalu mé směřování. Zbavit se schizofrenie tvorby a způsobu obživy. Toužím po něčem podobném klášterní práci.

Rozhovor vznikl v Ostravě 2. března, na počátku zkoušení inscenace Bezruč?!, které byla v premiéře uvedena tento 8. května 2009 v Divadle Petra Bezruče.