Bláznivá hudební pohádka pro celou rodinu – tak zní podtitul dalšího původního muzikálu, který na své Hudební scéně uvedlo v premiéře 6. prosince 2008 Městské divadlo Brno (MdB). Skladatel Karel Cón a libretisté Stano Slovák, Jan Šotkovský a Petr Štěpán spojili původní pohádku bratří Grimmů s disneyovskou poetikou, přidali notnou dávku vlastní fantazie a vytvořili dílko s všeříkajícím názvem – Sněhurka a 7 trpaslíků.

Grimmové, Disney, Slovák, Šotkovský, Štěpán

Jakkoliv tvůrci lákají do divadla všechny generace, nutno podotknout (a vyzdvihnout), že mysleli především na nejmenší. Takřka hrůzostrašný grimmovský příběh o krásné Sněhurce a zlé maceše oprostili od všech drastických scén, opatřili ho disneyovskou líbivostí, mnoha vlastními vtipnými nápady a zahalili ho do jednoduchého inscenačního tvaru. Na rozdíl od původní pohádky se tak děti nemusejí obávat následných nočních můr, neboť opovrženíhodná macecha v podobě muže v ženských šatech nenažene strach ani nejbojácnějšímu zástupci nejmladší generace.

Autoři se nezalekli ani nejzásadnějšího inscenačního problému – jak ukázat na jevišti trpaslíky. Jednoduše. V MdB je prostě nechali vyrůst. A tak si Sněhurku nehýčká sedm roztomilých malých mužíčků, ale pořádní (i když taky roztomilí) chlapi, totiž nejvyšší herci ansámblu. A jak tuto neobvykou proměnu vysvětlit dětskému divákovi? Opět jednoduše. Kořenem všeho zla je macecha, proč jí tedy nepřipsat na vrub i trpaslíky? Ti jsou do své přerostlé podoby zakleti za to, že byli v království populárnější než ona. Neotřelý, originální a hlavně funkční nápad. Publikum však o své malé mužíčky přece jen nepřijde. Macecha je potrestána, kletba pominula. A tak všech sedm dlouhánů skryje svou dolní polovinu do orchestřiště a přes jeho okraj přehodí jakési nohy náhradní, které v symbióze s ostatním tělem vytvářejí dojem „skutečných“ trpaslíků.

Radikální změny se dočkala i postava myslivce. Ten u Grimmů vystupuje pouze ve scéně, kde má zabít Sněhurku, v MdB však dostal prostor mnohem výraznější. I on je stižen macešinou kletbou, za neuposlechnutí jejího rozkazu je s každým krokem o rok starší. Jeho krutý osud protkává celý příběh, aby nakonec i on došel vysvobození.

V jednoduchosti je síla

Režisér Stano Slovák otevírá pohádkový příběh pomocí jakési realistické předscény, ve které čte tradičně usínající tatínek pohádku o Sněhurce své holčičce. Ta se posléze ve snu ve Sněhurku proměňuje, zatímco z tatínka se stává myslivec. Tento způsob rámování známe například z muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, ve kterém se příběh odehrává v rámci školní akademie, nicméně Slovák se této linie nedrží příliš důsledně. Lépe řečeno – nedrží se jí vůbec. Úvodní scéna tak zůstává zcela osamocena, její motiv se již nadále neobjevuje, což vyvolává otázku po jejím smyslu. Nicméně, odhlédneme-li od tohoto nedostatku, jde o zdařilý vstup do celé inscenace, který se sice dospělým může zdát otřepaný, ovšem děti se smíchem reagují na usínajícího tatínka, který v limbu promění Sněhurku na Karkulku, aby nakonec usnul v dceřině postýlce. Charakter této scény navíc předznamenává, jakým směrem se bude inscenace ubírat.

Tímto směrem je nejen komediální ráz, ale především jednoduchost, která se týká jak samotného inscenačního tvaru, tak i hudby a textu. Vše je přizpůsobeno dětskému divákovi, který ještě nedokáže chápat složitější souvislosti. Text i jednotlivé gagy tak pro dospělého mohou působit leckdy naivně a prostě, nicméně plně odpovídají oné převažující části publika, tedy dětem. Zmiňovanou jednoduchost podporuje i značná stylizovanost, která se projevuje zejména v pohybu jednotlivých postav, především macechy, Sněhurky a trpaslíků, a v intonaci. Právě ta je používána často ve značně vyhraněné formě, která spíše odpovídá mluvě „herců,“ hrajících pro děti ve školách a školkách. Zejména Sněhurka by měla trochu „zcivilnět,“ neboť ani ten nejmenší divák není tak naivní. 

Byť se autoři zaměřují hlavně na děti, nutno podotknout, že na své si díky režii i improvizačnímu umění herců přijdou všechny skupiny obecenstva. Zatímco dětský divák se baví především gagy trpaslíků, náctileté zaujme například poznámka Šmudly, že byl zrovna „dole v dole“ (každého jistě napadne jméno odpovídající hudební skupiny), a ty ještě starší pobaví rovněž Šmudla, spící pod jezevčí skálou za trnkovým keřem, zvlášť, když mu jeho druhové vzápětí zhodnotí jeho nechlupaté nohy větou „to máš holý.“ Škoda jen, že tento nejčastější „zdroj“ komiky, tedy trpaslíky, nevede režie důsledněji. Kejchal sice občas kýchne, ale například Rejpal, Dřímal či Stydlín své charakteristické znaky postrádají.

Kankán, reggae, atd.

Výrazným partnerem je režii hudba Karla Cóna. Ten se jako muzikálový tvůrce představuje v MdB vlastně poprvé, byť na svém kontě již podobné počiny má. Cón tvořil zcela v duchu inscenace. Jeho hudba je jednoduchá, melodická, hravá a snadno zapamatovatelná. Mezi typicky muzikálové melodie zakomponoval i dobře známé rytmy, takže trpaslíci odcházejí do práce v rytmu reggae nebo popisují rok pomocí kankánu, který také umně zatančí. Tato směsice různých stylů a žánrů působí dokonale přirozeně a je příjemným rytmickým i melodickým oživením a osvěžením muzikálového žánru vůbec. Dokonce i onen zmíněný kankán tentokrát nepůsobí lacině, jak jsme jej zvyklí často vídat a slýchat. Hudba je tedy velmi barvitou součástí celé inscenace.

V reji lesních plodů

Inscenaci zasadil režisér do scény osvědčených výtvarníků Jaroslava Milfajta a Andrey Kučerové. Představení otevírá takřka disneyovský hrad, který tvoří dvě kulaté věže s mnoha menšími, rovněž kulatými věžičkami. Kreslenému vzoru odpovídá i bílé ladění a fialový kostým macechy. Tady však veškerá inspirace disneyovskou dílnou končí. Mezi věže zakomponoval Milfajt kouzelné zrcadlo, které jakoby bylo složeno ze střepů, jež jsou ovšem důmyslně uspořádány tak, aby vytvořily pohybující se oči a ústa. Zrcadlo tak nejenže mluví, respektive zpívá, ale je celkově velmi živoucí složkou scénografie. Tou je i dřevěná chaloupka trpaslíků, která se dá, podobně jako domeček pro panenky, otevřít. Z venkovního prostoru se tak rázem dostaneme dovnitř, mezi miniaturní postele a židličky.

Jednoznačně nejlepším počinem jsou ovšem kostýmy personifikovaných lesních plodů, taktéž z Milfajtovy dílny, které díky realistickému, ovšem značně naddimenzovanému provedení symbolizují jak samotný les, tak jeho tajemství. Každá s postav má na hlavě konkrétní plod - žalud, kaštan či muchomůrku - zbytek těla pokrývají listy. Vše v odpovídajícím poměru i barvách. 

Spektrum kostýmů pak doplňuje Andrea Kučerová návrhy pro ostatní postavy. Ty odpovídají víceméně charakteru dané postavy. Macecha má tradičně tmavě fialové šaty, symbol zla, Sněhurka jednoduché šatky s červenou stuhou v pase i ve vlasech a nejnápaditější kostým oblékají trpaslíci, kterým je všechno oblečení záměrně malé (neboť vyrostli pouze oni). Pestrou škálu krátkých kalhot, blůz a šlí doplňují malé barevné čepičky, usazené v bláznivě rozcuchaných parukách. 

Když ženu hraje muž

Hudba i kostýmy vytvářejí pevnou půdu pro hereckou akci. Mezi svými kolegy jednoznačně vyniká Jan Apolenář coby zlá macecha (alternuje s Milanem Němcem). Apolenář se skvěle vyrovnal se svou situací muže v ženské roli a našel pro tuto situaci odpovídající polohu. Nepřehání gesta, nesnaží se zveličovat rádoby ženské pohyby. V ženských šatech se pohybuje takřka přirozeně, pomáhá si výraznou mimikou a důkladnou intonací. Právě dva poslední jmenované prvky jeho projevu jsou zdrojem mnoha komických scén, které Apolenář obohacuje ještě vlastními improvizovanými vklady, například, když jako macecha posílá Sněhurku ke včelám s douškou: „A neber si kuklu, včeličky se jí bojí.“

Apolenářově komice, založené na rovnováze mezi realističností a stylizovaností, zdárně sekundují trpaslíci, kteří ovšem vystupují spíše jako jeden muž než jako sedm individuí. Vtip tedy vychází z jejich vzájemné konfrontace a především z vtipnosti textu, který nabízí prostor k hraní si se slovy i s intonací. Výrazněji na sebe upozorňuje Igor Ondříček coby vševědoucí Prófa, který, byť se o to snaží, tentokrát nemůže využít svůj komediální talent, neboť výraznější komika jeho roli přisouzena nebyla. V tomto smyslu vedle něj vyniká zejména Vojtěch Blahuta jako Šmudla, jenž svou roli staví především na výrazné mimice. V dalších rolích trpaslíků se pak objevují Jiří Mach (Rejpal), Jakub Uličník (Kejchal), Lukáš Vlček (Dřímal), Jakub Przebinda (Stydlín) a Michal Matěj (Štístko). Všichni mají též své alternace.

K nejlepším hereckým výkonům patří rovněž tatínek a myslivec Petra Štěpána. Štěpán nejprve uplatňuje komickou polohu jako usínající tatínek, poté se proměňuje v myslivce, stíhaného zlou kletbou. Postupně se z něj stává unavený stařec, který v momentě, kdy z posledních sil obejme strom, aby s ním srostl, vyvolává soucit veškerého publika.

Naopak slabším článkem je samotná Sněhurka Radky Coufalové. Této postavě tvůrci odňali naprostou naivitu, Sněhurka se umí řádně ohradit i prohnat své hostitele. Coufalová však příliš spoléhá na svůj „princeznovský“ vzhled, její projev je značně stylizovaný a nejistá intonace odpovídá spíše ochotnické herečce.

Soubor hlavních postav doplňuje zrcadlo, které svým kvalitním zpěvem oživují Marta Prokopová a Petr Šmiřák, a princ Robert Jícha.

Všechny postavy a jejich interprety spojuje neobyčejně kvalitní a intonačně vyvážená pěvecká složka.

Muzikál Sněhurka a 7 trpaslíků nabízí svým divákům novou podobu tradičního námětu, která díky své kvalitní jednoduchosti udrží nejen pozornost dětského diváka, ale potěší i jeho rodiče.

Komentáře k článku

Nový komentář