„Broučci jsou pozdrav pro ty, co vědí...“ vzkazuje autor a režisér v jedné osobě Jan Jirků, který aktuálně zkouší v Městském divadle Zlín vlastní dramatizaci Haškova Švejka.
Říkává se „žijící autor – smrt režiséra“, jak se jako autora vnímáš z pozice režiséra? Je na textech, co zlepšovat nebo si na ně nenecháš od dramaturgů šáhnout?
Já to takhle vůbec nevnímám. Jakože bych si uvědomoval, že jsem nějaký autor natožpak režisér. Poměrně brzo jsem zjistil, že mě samotná režie nebaví, stejně tak by mě nebavilo, kdybych měl jenom psát. Dohromady je to pro mě příjemnější. Vždycky o tom přemýšlím jako o celku: „Jaké bych udělal divadlo.“
Jak se tedy liší proces psaní a pak výsledný efekt na jevišti?
Text píšu vždy pro určitou inscenaci. Ale při zkoušení tam pak vstupuje další složka, a to jsou herci. V tu chvíli mám nad textem pocit jistoty a nechávám ho hodně otevřený hercům, kteří výsledný efekt ovlivňují. Konkrétně u Bitvy u Lipan a Marnotratného syna jsem to měl vizuálně v hlavě, ale neměl jsem připravenou režijní knihu. A podle toho, jak herci reagují na text v prostoru, tak já jej upravuji. Mají u mě velkou svobodu.
Kolektivní práce?
Spíše než text je ale kolektivní ta režie.
A jak je to s tvým textem k inscenaci Marnotratného syna?
V devatenácti jsem napsal Marnotratného syna jako svou prvotinu. A když přišla nabídka, že bych mohl udělat něco se studenty z DAMU, tak jsem si na ni po 10 letech vzpomněl. Hledali jsme téma a já si řekl, že napíšu hru novou, jejíž součástí bude i tato hra; před a za něco dopíšu. Nakonec zůstala z původního Marnotratného syna jedna věta a vznikl nový text.
V současném textu je postava Broučka, který právě narazil se svými prvními uměleckými ambicemi. Kolik toho má společného s devatenáctiletým Janem Jirků?
V Marnotratném synovi je schována spousta věcí, které snad ani nemá cenu rozkrývat. Broučci mají vazbu k mým rodičům – jsem z farářské rodiny, takže je to taková metafora. Je to pozdrav pro ty, co vědí. Ale první věc, kterou jsem dělal, byl Čechov a povídky Huberta Krejčího. Má představa v devatenácti letech byla, že až dojde k mé první premiéře, tak se celý svět nazdvihne, kolečka pod ním do sebe správně zapadnou a všechno bude konečně v „cajku“. Po premiéře lidi zatleskali, zvedli se a odešli z divadla (smích). Měl jsem z toho depresi. Tak takový jsem byl.
A jak se na text Marnotratného syna díváš s odstupem let?
Teď je to příjemný. Člověk se na to dívá, přitom se usmívá a zároveň už vnímá i ty obecnější roviny. Nejde jen o vlastní život, všichni s tím měli problém. Zachycuje to ten moment, kdy se dítě zvedne z rodného místa a odjede studovat do cizích měst. Žije tam, poznává svět. Prošli jsme tím všichni a já doufal, že se v tom najdou i děcka.
A našli se?
Těší mě, že teď na Zlomvaze dostali ceny. Psal jsem jim ty role přímo na tělo. Chodil jsem na jejich inscenace, jel s nimi na Zlatou korunu na soustředění. Málokomu, kdo teprve absolvuje, se stane, aby mu někdo napsal roli přímo na tělo. Těší mě, že jsme se sešli na tomto představení.
A na závěr odjinud. Kromě toho, že byly letos na zlínském festivalu Setkání- Stretnutie uvedeny dvě tvé inscenace, zkoušíš zde v současné době Haškova Švejka (premiéra 20.6). Jak vnímáš postavu Švejka ty osobně? Je to národní hrdina nebo opilec a zbabělec?
Mně přijde zvláštní věc, že se ke Švejkovi připojují slova jako opilec a zbabělec. To jsou slova, která mu nepřináleží. Během románu se opije jednou a to jenom kvůli tomu, aby podržel nadporučíka Lukáše. V té knize není navíc jediný moment, kde by se Švejk zachoval nějak zbaběle. Zajímalo by mě, proč to tak lidi berou...
Možná je to kvůli samotnému Haškovi...
Možná. Ono je to naše takové intelektuální trápení. Benjamin Kuras to řekl výstižně: Češi jsou věrni jediné věci: serou si do vlastního hnízda. A proto, když už se objeví něco tak výjimečného, jako byl Hašek, tak ho nejsou schopni přijmout. Jeho genialitu přijal svět a potom se mu dostalo intelektuálního uznání u nás. Odsudky k němu vůbec nepatří. Švejka sice každý zná, ale málokdo přečetl celý osmisetstránkový román.