Slovenští kolegové odjeli, videozpravodaj se přestal promítat. V jeho posledním díle zhodnotil ředitel festivalu Petr Nerušil dosavadní část a pustil se do uměleckého šéfa činohry Moravského divadla. Policie chtěla zabránit nočnímu představení na náměstí. Přesto festival jede dál. I po tomto weekendu.
V sobotu ráno jsme zahájili dílem Emigranti, slavnou hrou Slawomira Mrožka, v podání Teatru Prowizorium a Kompania Teatru z polského Lublinu, v režii Witolda Mazurkiewicze a podání Jaroslawa Tomicy a Michala Zgieta. V Mazurkiwecizově interpretaci byli oba nesourodí hridnové (intelektuál a gastarbeiter), spojení těžkým osudem v cizí zemi, vlastně spíše spoutáni jakýmsi patologickým druhem nerozpojitelného, trýznivého manželství, jak dokazovalo i jejich spojené posezení na kolotoči, neustále konflikty i neschopnost jednoho od druhého odejít. Základní (intelektuální) složka tohoto slavného modelového dramatu, tedy neschopnost domluvit se napříč ani ne sociálními, ale mentálními třídami, tak zůstala lehce upozaděna a je to dobře. Vynikající herecké výkony, napětí na scéně, občasný, avšak velmi hořký humor, a k tomu všudypřítomné televize, ktaré diváka ještě více roztěkávaly. Vynikajicí!
Jedním z očekávaných hitů nejen festivalu, ale celé divadelní sezóny, je Mikuláškovo 1984 Výtečný herecký soubor Divadla Petra Bezruče hraje opět na výbornou, především je třeba zmínit Kateřinu Krejčí s její vynikající studií hermafroditního diktátorského manipulátora O´Briena. Mikuláškově interpretaci však chybí větší švih, ať směrem k děsivosti, nebo k humoru, případně k obojímu, a jedinými osvěžujícími momenty tak zůstavájí poloparodické vstupy moderátora Tomáše Dastlíka. Spíše ilustrativní představení pro školy, nicméně hraje se s velkým úspěchem, jak dokázaly i obě festivalové reprízy - v sobotu večer a v neděli ráno.
Sobotní i nedelní podvečer na Konviktu patřil dalšímu z pokusů mladých divadelníků vyrovnat se s totalitou. Inscenace Osobní anamnéza - V roce 1989 mi bylo pět let ... jako by se to zastavilo o moji kůži v režii Petry Tejnorové, na níž se autorsky podíelli i všichni herci, spisovatelka Bára Gregorová a dramaturgyně Martina Musilová, vychází z metody orální history a kombinací výpovědí pamětníků a jejich potomků, kteří již z totality zažili jen rané dětství, popisuje povědomí "dnešního mladého člověka" o onom období, respektive o našem vyrovnávání se s ním. Jako vždy je vynikající Petr Vančura, jehož všechny výstupy jsou to nejlepší, co lze v představení vidět. Naopak poněkud zbytečně působí pohybová složka představení i pestrobarevné bizarní kostýmy: ani to nemá funkci v inscenaci, ani to není zajímavé samo o sobě. K samotnému tématu nepřináší mnoho nového, ale za autobiografické divadlo je třeba rozhodně poděkovat. Rozhodně se nejedná o "propadák měsíce", za který inscenaci označily Divadelní noviny! Kritikovu anamnézu čtete zde.
V sobotu v noci jsme viděli výjimečné plenérové představení Teatru Novogo Fronta Doppelgänger - Hermetisches Theaterkabinett II.
Nedělní večerní představení, které ukončovalo hlavní část festivalu, byl další výjimečný počin letošní sezóny, Vějíř s broskovými květy Divadla v Dlouhé. Patřím k dlouholetým příznivcům tohoto divadla, které pozoruhodným způsobem kombinuje konvenci a experiment, standardní divadlo s neotřelými nápady, konzervatismus s originalitou, v němž pracují nejpozoruhodnější režiséři naší doby, jako Burešová nebo Borna, v němž působí zřejmě nejnadanější a nejvyzrálejší soubor ze současných repertoárových divadel, soubor plný výjimečných a vyčnívajících osobností, nadaných a zdatných nejen herecky, ale i hudebně, pohybově, mimicky, komediantsky a improvizačně. Fascinující na DvD je i výpravnost jejich opulentních představení, promyšlených do detailu, přesto však nerezignujících na spontánnost. Inscenace klasického čínského dramatu Vějíř s broskovými květy v režii J.A Pitínského (překlad Dana Kalvodová, adaptace Hubert Krejčí) je opět velkolepou, nesmírně zábavnou a pestrou podívanou, v níž si si užijeme hvězdy, jakými jsou Jan Vondráček, Tomáš Turek, Klára Sedláčková-Oltová nebo Helena Dvořáková a další -- hraje prakticky celý soubor. Dílo samozřejmě z čínské předlohy vychází jen velmi vzdáleně, daleko spíše jde o parodii nebo evropské nepochopení, ale je to neodolatelné! Mezi diváky převažovalo nadšení, někteří, neznalí věci (v Dlouhé bývají představení dlouhá, ani tříhodinový Vějíř není žádnou výjimkou) byli znaveni, ale obejvili se i kritici. Například takový Hubert Krejčí, zábavný patron českého divadla a obdivovatel sekání hlav na jevišti i mimo ně, noční setkání s nímž patřilo k nejzajímavějším festivalovým zážitkům. Nepochopil jsem, proč je tento muž mezi českými, najmě mladými, divadelníky tak málo oblíben...
Nedělní noc na Horním náměstí patřila komornímu nonverbálnímu představení pro několik desítek diváků TaBalada, vycházející rovněž z asijských kořenů. Česko-francouzský soubor Décalages měl výtvarně příjemnou scénu, oku lahodící občasnou nahotu a pod nočním olomouckým nebem se nám s nedělí loučilo pěkně.