Úterý patřilo studentskému site-specific projektu Květen(a) Olomouc, připravenému studentkami režie a scénografie KALD DAMU pod vedením Tomáše Žižky. Legendární olomoucký režisér a teatrolog Klarin a pražský herec Jakub Gottwald prováděli skupinu zájemců po celém městě po jednotlivých zastávkách celé Květeny. U řeky jsme spatřili vyšetřování kriminálky Šoltés, v parku Bezručových sadů jsme byli málem svědky osazení čtvrtého prázdného soklu pro sochu - jenomže o to už se mezitím postarala radnice, tak se akce přejmenovala na"Pátý"; a ledová socha delfína, pomalu se rozpouštějící, upozorňovala na někdejší vodní minulost Olomouce. Právě zde pak performancí Květena i skončila. Mezitím jsme na Horním náměstí věštili nikoli už z kávové sedliny či čajových lístků, ale jídelní potravinové mapy města, sestavené pomocí darů, jež studentky-tvůrkyně nabraly na svých cestách po okolí, při nichž mapovaly proměny někdejších obchodních stezek na Krakov, Prahu a Brno. Na parkovišti v místě bývalé synagogy pak proběhl konečně důstojný pohřeb této českými fašisty (za aktivní pomoci německých nacistů) vypálené svatyně. Stejně jako dnešní občané města, kteří nechávají místo jako parkoviště, jsme se i i my stali spoluviníky, když jsme synagogu symbolicky snědli v podobě pohřebního dortu. Vrcholem celé Květeny pak byl informační stánek generálního partnera projektu, společnosti Mytholmik development, která se chystá pomocí rafinované přestavby učinit skutečné velkolepé velkoměsto. Stánek se setkal s nadšenými reakcemi a zájmem všech okolojdoucích, zdaleka nejen festivalového publika. Ještě připoměňme heslo Mytholmiku: Minulost je mrtvá - Přítomnost je mýtus - Budoucnost jste vy!
K hlavním hvězdám celé Flory patřil nizozemský taneční soubor T.R.A.S.H., jehož vystoupení bylo součástí ještě jednoho festivalu - nethworks.cz. T.+Bernadette nám zatančili Lucie Petrušová a Giulhermo Motto a nastudovala choreografka Kristel Van Issum, přímo na jevišti pak dvojici tanečníků doprovázela violoncellistka Jacqueline Hamelinck. Krátké, leč intenzivní představení plné vášně a milostného násilí, jdoucí až na hranici, jsme si mohli vychutnat hned dvakrát, a někteří z diváků se netajili tím, že to pro ně byl snad vůbec největší festivalový zážitek.
Výjimka z pravdy
V pondělí večer byl konečně postaven stan s barem na parkáně, kam se z klubu Vertigo na další dny přesunulo společenské centrum festivalu. První zde zhlédnutým představením pak byla vynikající kolektivní improvizace slavného souboru LÁHOR/soundsystem Diskrétní den. Pod vedením Petra Marka nám Láhoři sehráli vlastně standardní komedii omylů, přetvářky a převleků, byť z prostředí squattu, a zejména situace, kdy nebylo jasné, co je domluveno, co improvizace, co v roli a co mimo ni ("taky nevim cos nám to tu rozehrál za pětiaktovku"). Naštvanou punkerku skvěle ztvárnila Johana Švarcová.
Il y a du drame!
Maďarská choreografka Klári Pataky přivezla se svými třemi tanenčíky malé pohybové drama pro tři osoby, jež ovšem nazvala italsky Basta Cosí! Příjemné představení bylo jak jinak o vztazích a lásce (dvě ženy, jeden muž), ale italská domácnost to v žádném případě nebyla.
Zatímco Válka idejí, hlavní téma festivalu, se v činoherní části projevovala hlavně jako válka idejí politických, v tanečních a nonverbálních představeních měla prim láska a vztahy: ale to je koneckonců taky především válka idejí. Poetický, a nutno dodat, že poněkud šovinistický pohled zvolila v představení Malá smrt Adéla Laštovková-Stodolová spolu se Skutry. Pozoruhodné bylo využití parku Bezurčových sadů a hradeb Konviktu, jakož i vody, jinak koncept využívání klišé a poněkud konvenční šovinistické vyznění s házením žen do studně a muži poklidně pokuřujícími opodál nijak podnětný nebyl.
Na stejné téma, a přece úplně jinak - vynikající Svět odsouzencův společnosti Spitfire Company, v jejímž čele stojí Miřenka Čechová a režisér Petr Boháč. Temnější, drastičtější, ale také originálnější a vtipnější pohled, který kombinuje tanec, výtvarné umění (malíř Jan Miko tvoří tematický obraz přímo na jevišti v průběhu představení), slovo, nebojí se vulgarity a sexu, vztah jednoho muže a tří žen a jeho proměny dokumentuje ostře jako břitva a tak vtipně, jak to jen jde.
Součástí Open Konviktu byly též filmové projekce: z dvanácti filmů si diváci mohli vybrat klasiku (vynikající Scorseseho Špinavé ulice), nebo nejnovější filmy (Katyň Andrzeje Wajdy nebo Pochyby J. P. Shanleyho). Čtyři koncerty na Konviktu, zakončené čtvrteční jam session místních hudebníků, zahájil jemný irský písničkář Richie Egan, vystupující spole se dvěma doprovázejícími muzikanty jako Jape. Velký úspěch měla ve středu komediantka a šansoniérka Maria Peszek, kterou přišli podpořit i desítky posluchačů z jejího rodného Polska. Já jsem nejvíce docenil zastřený hlas a rakouský přízvuk skvělé zpěvačky Evy Jantschitsch ze sympaticky experimentující, novátorské kapely Gustav.