Čtvrtek ránem navázal na den předchozí - dopoledne jsme mohli zhlédnout Bitvu u Lipan opět v režii Jana Jirků. Poté následoval triptych zklamaných očekávání: Uhlárův Dobropis, Slovácká nenažraná Adéla a údajná variace na F. Kafku - Amerika II ze Zvolenu.

Boží bojovníci v boji s velkým sálem plným pubertálních diváků 

[Hana Galetková] Autorská inscenace Jana Jirků byla již druhým příjemným divadelním setkáním s režijní prací tohoto autora a režiséra. Inscenaci Bitva u Lipan vytvořil společně se souborem Divadla Polárka v Brně.

Včera dopoledne jsme měli možnost společně s několika desítkami žáků osmých, devátých tříd základních škola a studentů středních škol sledovat příběh mladého husity, který padl v bitvě u Lipan. Na své cestě do nebe, do království božího, vypráví tajemnému muži (Lubomír Stárek) (na konci hry se dozvíme, že to byl sám Kristus) svůj životní příběh.

Jan Jirků divákovi vypráví historické události českého státu patnáctého stolení pohledem prostého člověka Janka Tlamky (Miroslav Černý), který vlastně celou dobu touží „pouze“ po království božím na zemi. A tohoto království nachází v lásce ke své ženě Mařence (Petra Bučková), ke svému synovi, v malém políčku na živobytí a střeše nad hlavou. Jeho přirozená lidská touha po spokojeném životě ve šťastné rodině a lásce jej však paradoxně přivádí do bojů, vřav, zabíjení a drancování ve jménu království božího na zemi, ve jménu pravdy. Setkání tohoto malého husity s Janem Husem, Janem Žižkou, historické události, boje, půtky, střety v dobách, kdy se v nich i samotný bojovník těžko orientuje, jsou podávány s příjemným nadhledem, lehkostí a ve zkratce, kterou zvolená forma retrospektivního vyprávění nabízí. Autorovi zvolený způsob vyprávění umožňoval rychle se přesouvat v ději, vypíchnout jen určité historické události a také je upravovat, pozměňovat, odlehčovat. Vše skrze vnímání jedné postavy, ze které její prostá radost z bytí na zemi, přímost a vidění věcí zdravým selským rozumem dělá pro diváka sympatického „hrdinu“, se kterým je možné se identifikovat a vše spoluprožívat. Vyprávění příběhu z pohledu „malého“ člověka prožívajícího „velké“ události světa měl v sobě skrytou snad až „hrabalovskou poezii“. Davové bojové scény byly řešeny ve zkratce loutkami. Možnosti loutek byly využity i v jiných scénách, například upálení Jana Husa, zaškolování útoku cepem atd. Nemohu opomenout výraznou hudební stránku inscenace (živou hudbu na jevišti vytvářeli všichni herci), která rytmizovala nejen jednotlivé scény, ale celou inscenaci.

Úctyhodný byl herecký výkon hlavního protagonisty, který zvládl tuto velkou hereckou nabídku skvěle. Jakoby mu role byla psána přímo na tělo. Závěrečné demaskování Krista, který se svým křížem procházel středem řad mezi rozvernými puberťáky, u kterých nebylo jisté, zda jej slovně neukamenují, na mě zapůsobilo velmi emotivně.

Zubní kámen nervozity

[Martin Macháček] Ať už inscenace Dobropis prešovského Divadla Alexandra Duchnoviča vyprovokovala diváky ke hře „poslední zůstává“ či k neklidnému vrtění a rozpačitému smíchu, tak v mém případě byl inscenací zneklidněn poslední zub moudrosti v mé ústní dutině. Po celou dobu vedle bizardních, minimalistických výjevů mi na prameni mysli seděla žába pochybnosti, jakým způsobem bude vypadat extrakce problémové horní pravé „osmičky“, zda-li bez použití anestézie nebo naopak pomocí chirurgického kladiva. Inscenace byla úderná právě tímto způsobem. Bez použití lokálního umrtvení té části podvědomí zaručujícího čtení symbolů byl pacient postaven před komplikovanou operaci zběsilého chirurga Blaho Uhlára. Pacienti nevěděli, jak mají k takovému tvaru přistupovat. Nulový děj, minimum slov a skrumáž za sebou řazených absurdních obrazů byla jednoznačná, do jisté míry, podlá provokace. Zmatek umocňovaly rozdílně dlouhé výjevy – pakliže měla inscenace 75 minut a průměrná délka obrazu byla 2 minuty, mohli jsme s klidem konstatovat, že jsem viděl např. 32, 5 obrazů ze života současných Rusínů.

„Derivované post-dramatické divadlo a postantipostmoderna“. Dalším výrazným plusem (díváme-li se z pohledu provokatéra) byla právě žánrová neukotvitelnost, která diváka mátla a nechala ho aktivně i pasivně lovit v paměti všelijaké intertextuální odkazy na popart, opart a jiné arty. Lou Reed se šinul z reproduktorů jak jemně mleté maso z mlýnku a posměšným způsobem kvitoval vesnický život. Andy Warhol uvrhl svět neznalých k otázkám estetiky. Je na pohled atraktivnější obtloustlý padesátník s maskou obličeje Brada Pitta či polonahá kráska s bičem v ruce? Všimne si někdo zlynčovaného opilce na ulici? Objímá cellistka svými stehny nástroj dostatečně? Jsou láska, dobro a pravda, které vždy vítězí? Existuje nuzota, citová vyprahlost, které jsou z pravidla nepřítomny? Má být v dobropisu obsaženo i dobrozdání? Může mít inscenace, takového křivolakého tvaru, jako právě Dobropis, smysl? Může divadelní „zážitek“ vyvolat nepříjemené zubní potíže?

Může, ale je to soda…

Adéla stále hladoví

[Martin Macháček] Kdo ji nakrmí? Ačkoliv se již v roce 1977 Jiřímu Brdečkovi a Oldřichu Lipskému povedlo ukojit její hlad, zřejmě dlouhým obdobím sucha a hospodářských krizí neměla co pořádně do chapadel polapit a strádala příšerným půstem. Tak tedy o celých 21 let poději se Slovácké divadlo pokusilo o její vyživení. Radek Balaš ve vlastním jídelním menu, téměř identicky podobnému tomu původnímu s drobnými odchylkami, přídavky a „škrtíky“ navrhl Adéle vyváženou stravu. Zbavila se své anorexie a nabobtnala z podoby rachitické liány do obskurního pralesa barev a třpytek – zkrátka muzikálu.

Bylo-li vinou velikosti Městského divadla Zlín, která byla pro inscenaci naddimenzovaná, že herci se utápěli v obřím prázdnu, scéna plula na podlaze a zvuk se rozpouštěl jako špatně dávkovaný aerosol. Bylo-li pak vinou samotné inscenace, že tvarově nedržela, čerpala z prvoplánového humoru a vizuálně se rozplývala jak máslo na pánvi. Šéfkuchař hold neukočíroval proces kořenění a oregána využil tolik až výsledek přestal být organický. I solničce s pepřenkou odlítl krycí plíšek tak, že se na jídle vytvořil peprnější a slanější jing-jang dojmů než uhrančivých ornamentů. Sytost barev dokonce přetékala přes okraj hrnce světa (forbína) tak, že divotvorná kaše zalepovala každý pór divákovy kůže.

Oproti tomu dva zdatní kuchtíci – Nick „Carterman“ Carter (Tomáš Šulaj) a Jožka Ledvina (Martin Vrtáček) kaše zdatně rozmělňovaly a odklízely nánosy hmoty. Americký, precizní mistr v boji se zločinem na jistotu a prototyp českého, nekompromisního policajta. Vtipem dopují doplňky stravy – zejména kapačkovou. Adéla zůstala při sycení uspokojena tak na půl – více formální čistoty s méně efektními „konfetkami“ by daly vzniknout inscenaci zábavné, ale i inteligentní, neboť sama předloha i film srší ostrými parodickými trny a chytrým humorem, řečeno po našem – na úrovni.

S přihlédnutím na technické nesnáze (hrát se mohlo klidně na Malé scéně) jde o kus, který je určen svému diváku, svým tvůrcům, ale asi ne mě a mé kuchyni. Sečteno a prostřeno…

Banální zvěsti amerických Nezvěstných z Páté Avenue

[Iva Mikulová] Jako figurka v kafkovsky absurdním světě nepochopení, relativizování smyslu, nesmyslu, nonsensu intenčního i nepatřičného si mohl divák připadat při zhlédnutí tří odpoledních inscenací třetího festivalového dne. Oproti rusínovské dekompozici, jež v krátkých obrazech vzbudila výzvu „setrvat v nepochopení či se dát na ústup“, hladná Adéla v mnohých vyvolala lačnost po masitém pokrmu v Divadélku v klubu namísto popově líbivému (podbízivému) humoru. Poslední inscenace absurdního triptychu vydala předzvěst o kafkovské variaci Nezvěstného již ve svém názvu - Amerika II. Biljana Srbljanovic zpracovala téma osamoceného člověka, jenž po ztrátě jediných životních jistot (peněz) nachází ve své opuštěnosti jediné východisko ve smrti. V režii Srdjana Sekickiho měla hra slovenskou premiéru v divadle Josefa Gregora Tajovského Zvolen.

Přestože se v minimalistickém modro-bílém moderním bytě nenacházelo více předmětů než modrá pohovka, bílý stolek a skulptura na odkládání čepičky, přestavba scény zabrala téměř čtvrtinu času celé inscenace. Potřebnost a opodstatněnost těchto přesunů korespondovala s vachrlatou a nekauzální propojeností jednotlivých motivů, situace vyvstávaly téměř samy od sebe. Bloudíc v podzámčí, stále jsem hledala odůvodnění některých scének, leč zámek bych v tu chvíli zřejmě našla snadněji. Pseudomorální pravdy relativizující hodnotu lidského života v komparaci s bohatstvím a majetkem (nevděčnost snobské materiální společnosti versus umírající lidé 11. září 2001) svou explicitností namísto kýženého morálního imperativu vyzněly prázdně a ztraceně. Jako v labyrintu, nikoli procesuálně byrokraticky josefovském, jsme se točili kolem témat sociální nerovnosti (snobi kontra bezdomovec), prázdných vztahů (manželských či mileneckých) a hierarchii hodnot přátelství a peněz.

Vrátný-Dveřník Raul (Ondřej Daniš) otevíral dveře k lidské odpovědnosti naopak každému, byt Karla Rosmana (Radoslav Kuric) (nejexplicitnější jmenný odkaz nezvěstnosti) zůstal přístupný všem a v důsledku nikomu. Karel nenachází lásku a pochopení (přestože si jej zapamatuje prodavačka z „lahůdek“ a osloví jej na ulici), přichází o všechny peníze (úspory žádné neměl a byť vydělával statisíce, na nájem nemá) a v důsledku mu nezbývá než naplnit své snové vize a spáchat sebevraždu. Předtím však ještě nezkazí iluze Mafi (Vladena Škorvagová) o věrnosti jejího manžela a přilepší zapůjčenými penězi nepříjemnému, spropitné chtivému číšníkovi.

Neupírám výkony hercům, kteří v rámci zvoleného textu a režie udělali, co mohli (smutný pohled při děkovačce vykompenzoval emociální netečnost celé inscenace), pochyby směřují ke kvalitám textu a jeho dramaturgickému výběru. Do existenciální spirály pochybností, proher a výher, chimérických zisků a efemérních prožitků jest člověk uvržen již svým narozením, není k tomu zapotřebí schematický model bohatých vyprázdněných identit.

Komentáře k článku

Nový komentář