Tři rabíni – všichni vzdělaní a zbožní muži – se jednoho zimního večera rozhodli obvinit Boha za to, že dovolil, aby Jeho děti byly masakrovány. Vzpomínám si, byl jsem tam a měl jsem pocit, že pláču. Ale tam nikdo neplakal.

Elie Wiesel

Právě před rokem, v květnu 2008, zařadilo Divadlo U stolu na repertoár další z řady inscenací, které se zabývají zásadními otázkami existence člověka ve světě a zkoumají obsah a význam základních lidských hodnot, jakými je dobro a zlo, vina a trest či láska a nenávist. Šamhorodský proces Elieho Wiesela se tak v dramaturgii Divadla U stolu zařadil po bok Calderonova dramatu Život je sen, Andrejevova Třetího trestu nebo dramatizace Singerovy povídky Tajbele a její démon. S posledně jmenovanou inscenací má navíc společné „zázemí“, jelikož v obou případech se jedná o hru židovského autora situovanou do prostředí židovské komunity. Právě při srovnání těchto dvou inscenací však vynikne jistá problematičnost dramaturgického pojetí Wieselovy hry, která způsobuje, že přijetí inscenace není zdaleka jednoznačné.

Problematičnost tkví v úpravách, které byly v původním Wieselově textu provedeny a které nelze označit jinak než slovem adaptace. Smysl úprav, které provedl František Derfler (režie), je v tomto směru zcela zřejmý. Derfler se především snažil poměrně rozsáhlý text zkrátit na míru odpovídající zvyklostem Divadla U stolu (představení trvá necelé dvě hodiny) a zkoncentrovat jej, aby více vynikla hlavní osnova děje – improvizovaný soud nad Bohem, který jedné noci před blížícím se pogromem konají tři židovští herci, Purimšpíleři, a krčmář Beriš, který jediný zůstal se svou dcerou naživu, když byla celá vesnice Šamhorod vyvražděna zfanatizovanými křesťany. Téma celé hry je tedy více než vážné a skutečnosti, o kterých se mluví, nutí spíš k hlubokému zamyšlení nebo pláči než ke smíchu, ale… Proč se to tedy ve Wieselově hře hemží komickými výstupy, jazykovým humorem a všemožnými vtípky? Snad proto, že Židé odjakživa mluvili o svém utrpení žertovně či s ironií. Nebo proto, že člověk lépe vnímá utrpení, pokud se střídá s jinými pocity, protože na jejich pozadí může lépe vyniknout. Jisté je, že s tímto principem, tolik využívaným v celé židovské literatuře, dobře pracovala právě výše zmíněná inscenace „Tajbele“, ve které se tragika mísila s komičnem a výsledkem byla velmi působivá výpověď o lásce a osamělosti. V případě Šamhorodského procesu se Derfler rozhodl všechny komické prvky předlohy potlačit a tím patrně ještě zvýšit účinek představení a podpořit jeho myšlenkové vyznění. „Proces“ však paradoxně nedosahuje takové působivosti jako „Tajbele“, přestože se snaží zprostředkovat divákovi výpověď o působení zla ve světě se vší naléhavostí. Jenže, málo naplat, deprimovaný divák už ke konci představení spíš přemýšlí, jestli to vydrží do konce, nebo radši spáchá sebevraždu, protože žít ve světě tak beznadějně ovládaném zlem stejně nemá smysl. Přitom stačilo ponechat ve scénáři aspoň pár vtipných dialogů, které by vážnou atmosféru trochu odlehčily.
Protože Derflerova adaptace odstraňuje i individualizační znaky jednotlivých postav (charakteristický rejstřík jazykových prostředků, osobní témata), režijní koncepce logicky tíhne ke gnómičnosti a univerzalitě, což má nakonec i své přednosti, protože tak více vynikne skutečnost, že zlo je přítomno ve světě neustále bez ohledu na místo nebo čas. Jaroslav Milfajt scénu vybavil jen tím nejnutnějším, aby naznačil dějiště jako hospodu. Vzhled stolu, lavic, ani dalších drobných předmětů na scéně nijak neupomíná na konkrétní prostředí, do kterého je Wieselova hra zasazena – Ukrajinu roku 1649. Nejzajímavějším prvkem scénografie je použití svíček, které sice v tomto divadle není žádnou novinkou, nicméně tentokrát jich na scéně najdeme o něco více a v úvodní a závěrečné scéně nejen dotvářejí atmosféru, ale slouží i jako reprezentace ohně na scéně (v závěrečné scéně hospoda hoří). Stejně jako scéna i kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové pouze jakoby náčrtem naznačují sociální zařazení svých nositelů, ale nijak je nezkonkrétňují ani necharakterizují: Beriš má židovskou kipu, Mendel a Sam zase jarmulku, pravoslavný pop je celý v černém a na prsou mu visí pozlacený kříž atd. Výrazným estetickým prvkem v této inscenaci je použití masek (viz fotografie). Purimšpíleři si je nasazují ve chvílích, kdy zaujmou role herců oslavujících svátek Purim. Při této židovské slavnosti se skutečně používají masky, nicméně nabízí se otázka, proč inscenátoři zvolili formu jakýchsi odpudivých a děsivých nestvůr (ptáků?), když je Purim svátkem radosti a vysvobození (jak se dozvíme i z programu k inscenaci). Toto řešení se zdá být smysluplnějším v druhé půli hry, kdy se Purimšpíleři stávají soudci a nasazují si masky jako výraz odstupu, nesmlouvavosti a snad i deformovanosti právního systému, který bere v potaz jen logické argumenty a fakta, jakkoli absurdní ve výsledku mohou být.

To, že k neurčitosti a nedourčenosti směřuje scénografie je jistě legitimní režisérský záměr, kterému netřeba nic vytýkat. Problém ovšem nastane, pokud totéž platí o hereckém výkonu hlavního představitele, jako se stalo v případě „Procesu“. Beriš Ladislava Koláře střídá pouze dvě polohy: morousovitou a ukřičenou. První se vyznačuje pohledem upřeným do jednoho bodu, pomalou, přerývanou a jakoby ztěžklou řečí a pokleslým postojem těla. V této poloze se nachází většinu času a působí v ní poněkud nevýrazně. Ve druhé poloze používá agresivní hlasový projev, aby vyjádřil svou zainteresovanost – ať už na svém sporu s Bohem, obraně Marji (Sandra Riedlová) nebo čemkoli jiném. V těchto scénách se pro změnu Beriš jeví příliš ploše. Paradoxně nejpřesvědčivější je Kolář v několika málo scénách, kdy přichází do kontaktu se svou dcerou Hanou. Tehdy jeho napětí povolí, hlas se ztiší a po tváři se mu rozlije něžný úsměv – představuje v tu chvíli ztělesnění milujícího otcovství. V celku postavy však Kolář nedokáže přesvědčivě vyjádřit hloubku Berišova utrpení se všemi jeho nuancemi. Berišovu dceru Hanu ztělesňuje Barbora Jelenová (v alternaci s Klárou Apolenářovou), která zaujme především svou schopností odstínit množství nejrůznějších poloh šílenství: bojácnou, dětsky veselou, pobavenou, úzkostlivou, vyčítavou, tázavou… Vždy, když vstoupí na scénu, atmosféra se změní a ve vzduchu je cítit napětí – Jelenová dokáže soustředit veškerou pozornost na vlastní osobu a zaujmout tím, že každý pohyb provádí s absolutním soustředěním a jakoby v snovém vytržení. Z dalších hereckých výkonů stojí za zmínku ještě Sam Viktora Skály, který ve hře představuje ďábla. Sam se objeví ve chvíli, kdy proces stojí na mrtvém bodě, protože nikdo z přítomných nechce dělat Bohu obhájce. Vynoří se podezřele jako na zavolanou a je ochoten se role ujmout, ale nehodlá o sobě nic prozradit. Nicméně ledacos naznačuje už skutečnost, že si jednotlivé postavy vzpomínají, i když nejasně, že jej viděly na nejrůznějších místech, kde se odehrály nejhorší pogromy na židy. Skála pojímá Sama jako postavu, která neodpuzuje svým zjevem, ale výhradně svým chováním a názory. Proto jej hraje jako sebevědomého a vzdělaného muže, který má schopnost vzbudit v lidech důvěru svým zdvořilým vystupováním a upraveným vzhledem. Pod touto slupkou se ovšem skrývá skutečný ďábel-netvor, který nakonec jen zraňuje přezíravostí, ironií a nezájmem všechny kolem sebe, aniž to oni jsou ve svém očarování jeho osobou ochotni vidět.

V celé inscenaci je několik působivých okamžiků, jako například závěrečná scéna pogromu, pohádka pro Hanu nebo tance Purimšpílerů (Jan Mazák, Lukáš Rieger a Lukáš Janota, pohybová spolupráce Hana Charvátová), ty ovšem nedokáží rozptýlit pocit jednotvárnosti a úmornosti celé inscenace. Tento pocit se sice nemusí dostavit, pokud divák vnímá především slovo a jeho významy, tedy si de facto přetváří viděné na rozhlasovou hru. To je ovšem pro pořádné divadlo málo. Přes všechny klady inscenace, mezi něž patří mimo jiné i výběr a použití hudby (František Derfler), je výsledný dojem spíše rozpačitý. Je to škoda už proto, že v dnešní době, kdy se v naší zemi rozmáhá nenávistné vystupování vůči menšinám a popírači holocaustu se množí, má uvedení Wieselova Šamhorodského procesu hluboké opodstatnění.

Komentáře k článku

Nový komentář