Národní divadlo Praha prozkoumalo v českém prostředí poněkud neznámé vody rituální lázně Mikve, do níž vstupují věřící židovské ženy k očistě těla i ducha. Ty se stávají prostorem, jemuž ve stejnojmenném dramatu izraelské autorky Hadar Garlon, vládnou dvě ženy. Šošona (Iva Janžurová) je „vrchní očistná“ a postarší dáma, která chápe nastavené společenské pořádky, které – dle ní – není třeba nikterak upravovat. Oproti tomu Šira (Vanda Hybnerová; v alternaci Petra Špalková), mladá zdravotní sestra, vstupující do Mikve jako Šošonina asistentka, by ráda vybudovala prostředí, v němž by byly problémy návštěvnic spíše než potlačovány, řešeny a vytahovány z příkrovu „latentního“ stínu. Oproti její vizi však stále osobní potíže klientek končí vstupem do budovy a naopak. Jakoby neměly špinit očistnou sílu Mikve svým skutečným životem, denně až bolestně žitou realitou. Jelikož je Šira děvče bystré, snaží se proti zkosmatělému, laxnímu postoji Šošony vymezit a ženám nějakým způsobem pomáhat. Generační střet, který mezi Šošonou a Širou vzniká, se promítne do jejich vztahu i přístupu k jednotlivým klientkám. Hlavní linii konfliktu Šošony a Širy tvoří osud Chedvy (Eva Salzmanová), oběti společností ignorovaného, tiše schvalovaného domácího násilí. Jádrem problému je právě nedotknutelnost jejího manžela, vlivného „mošeho“, ovládajícího infrastrukturu města a zároveň zodpovědného za samosprávu samotné Mikve. Chedvě nejbližší osoba, vlastní dcera Eliševa (Pavla Beretová), jež v důsledku utržení citového šoku mlčí a neřeší v podstatě vůbec nic, pouze zmateně pobíhá. Esti (Jana Boušková) není tak materiálně zajištěná jako Chedva a o to kontrastnějším se stává její životní situace a pozoruhodný entusiasmus, s jakým se snaží sociálně komplikované situaci čelit. Hindi (Taťjana Medvecká) je usedlou, zásadovou dámou, která by nejraději zachovala svět uzavřen v precizním systému pravidelně ořezaných konvencí. Do komunity se přidávají čerstvě i mladé návštěvnice: Tehíla (Jana Pidrmanová; v alternaci Magdaléna Borová), svazována rodinným náboženským přetlakem, přislíbena nechtěnému muži generovaným sňatkem a křehce objevující „zakázaný“ sexuální rozměr světa. Naprostým opakem je konvertující volnomyšlenkářka a zpěvačka Miki (Antonie Talacková), která svůj otevřený postoj k sexu a spádovému životnímu stylu dává až příliš na odiv. Překotné debaty i plynule až pomalu se plazící rozpravy všech osmi žen odkrývají nejbolestivější místa jejich životů. Stále si kladou otázku, zda-li je etika a vnímání žen v ortodoxní společnosti určována společenskými konvencemi, náboženskou věroukou, sociálním postavením či individuálním úsudkem.

Mikve v inscenaci Národního divadla hledají odpověď právě na tyto otázky, které nemusí zákonitě platit pouze v izraelském prostředí. Co je společenským statutem, jak se vyrovnávat s vlastní tělesností a sexuální orientací, jak moc je důležitý konflikt náboženských dogmat či neplastických společenských stereotypů s jiskrnou svobodomyslností a proč vlastně v něco věřit? Na to se ptáme všichni stejně u Středozemního moře jako na levém břehu Vltavy. V Mikvi se ženy „fyzických otěží“ zbavují posvátným rituálem ponoření a  zároveň chtějí ve vřelém objetí teplé vody zapomenout na identitu a zabedněnost, jakou na sebe nabalují dennodenním plahočením. Dosáhnutí očistného bodu, jakéhosi „spirituálního restartu“. Scénograf Jan Dušek skupinu žen doslova „koupajících se“ v niterných konfliktech umístil do masivního komplexu průhledných „kachlíků“.  Kolmo  k sobě postavené, vysoké, bílé, drátěné sítě, v nichž avizované soukromí k  opětovnému načerpání sil není možné. Připomíná spíše vězení, v němž je člověk lapen a zároveň si připadá ještě menší a bezvýznamnější, než ve skutečnosti je. Samotnou lázeň umístěnou v levém rohu jeviště pak jako jediný prostor kryje z desek sbitá stěna. Režisér Michal Dočekal posiluje efekt „dokumentárního zpřítomnění“ a zároveň „lyricko epického“ vyobrazení procesu očišťování tím, že herečky zkrátka nechává do lázně vejít nahé. Nahota ovšem nepředstavuje v inscenaci něco samoúčelně šokujícího ani surového, zastává spíše roli citlivého komentátora, prostředku oproštění, vzletnou a estetickou formulaci. Např. scéna, v níž Tehíla s Miki stojí ponořeny do lázně, vyznívá velmi nenásilně. Jejich vzájemné povahové a vzhledové kontrasty jakoby odrážela sama nahota. Témata dialogu obou dívek o všemožných strastech i přednostech sexuálně či duchovně nabitého života utváří výjev, otevírající tabu, že v Mikvi se koupe více jak jeden člověk. Dokonce ani téma hovořeného nemá s věroukou nic společného. Tehíla nevychází z údivu, co „všechno“ je možné v partnerském soužití, a Miki zase s lehkým nepochopením vnímá široké množství náboženských úkonů. Inscenace Mikve je „labyrintem“, jemuž vládnou ženy. Přes svou neomezenou vládu do něj však samy svými rozpravami upadají a ztrácí se na rozcestích, která samy budují. Společným zájmem, jmenovatelem debat, je všudypřítomný mužský element, který se sice tyčí vprostřed, ale čím je blíž, tím je nedotknutelnější. Zastydlá Tehíla tak sní o netušených možnostech erotické seberealizace, ale čím se její touha zintenzivňuje, tím vyšší hráze se jí nastavují. U Miki se naopak stává víra „prerekvizitou“ kvalitního sexu, tudíž ta je k víře přivedena z opačné strany.

Na jevišti se herečky nepohybují pouze nahé, ale i zahalené. Zuzana Krejzková velice jednoduše stylizovanými kostýmy přesně pojmenovává prostředí, ze kterého postavy pochází, či lehkým znakem podtrhuje jejich povahu. Z kostýmu Tehíly se line až příliš obsedantní cudnost, Miki je poseta nevkusem popových hvězd, Hindi si drží v jednodílných černých šatech precizní odstup, Esti je oblečena do „všeho, co doma našla“ a Chedvu zdobí luxusní komplet. Eliševa je typ rozjíveného děvčete ála „Jája s Pájou“, kdy z postele skočí přímo do laclových kalhot, Šira je ten typ ženy, co se obléká zásadně pohodlně, a oblečení nijak výrazně neodráží její naturel, a nakonec Šošona téměř nikdy nesundává „doktorský“, bílý plášť úpěnlivé starostlivosti. Jakmile Šošona plášť sundá, zkontroluje dotažení posledního kohoutku vodovodu ústícího do koupele, aby očistný pohár Mikve nepřetekl okraj víc než je třeba neb jde o inscenaci jemnou v níž neexaltovaný, subtilní herecký projev utváří čistě utkanou pavučinu, kterou lze pouze drobnou neopatrností protrhnout…

Komentáře k článku

Nový komentář