Když Dodo Gombár v roce 2007 sestavoval tříletou koncepci pro působení na postu uměleckého šéfa v Městském divadle Zlín (MDZ), jen stěží tušil, jak příznačné názvy zvolí pro jednotlivé sezóny. První sezónu „Čas velkých událostí“ 2007/2008 započal neskromně režií vlastní adaptace obou dílů Goethova Fausta. Muzikály Kabaret a Balada pro banditu navázaly na jeho předešlé úspěšné režie Šumaře na střeše a Limonádového Joa. Vedle klasických činoherních titulů se na rozsáhlém jevišti Velkého sálu začala vytvářet dramaturgická linie muzikálu, jehož specifikum spočívá v zábavné a nenáročné formě spojení hudby a textu. Prozřetelný, nikoli populistický tah od uměleckého šéfa, který zodpovídá za krajské repertoárové divadlo s kapacitou téměř sedmi set míst. Vytvořil si tak prostor pro zařazení titulů, které nezapadají do klasického „mainstreamu“, nýbrž se pokoušejí zprostředkovat hlubší a závažnější témata (viz Goethův Faust či Merlin Tankreta Dorsta).

Téměř absurdně vyznívá v kontextu událostí posledních dní v Městském divadle Zlín název druhé sezóny „Čas neomezených možností“. Možnosti projevit vlastní moc se skutečně staly neomezenými. Mimo dramaturgický plán a divadelní sezónu se zrodila inscenace – one man show, jejímž dramatikem, režisérem a zároveň i hlavním představitelem je ředitel divadla Antonín Sobek. Vystupujících postav není mnoho, neboť celý herecký soubor má v tomto čase dovolenou a obří sál zeje prázdnotou. Média se o premiéře a zároveň i derniéře dozvídají s třítýdenním zpožděním. Titul hry? Odvolání uměleckého šéfa Dodo Gombára.

Možná přehnaně dramatický úvod měl poukázat na nestandardnost, se kterou k tomuto odvolání došlo. Dodo Gombár se o odvolání dozvěděl 13. 7. 2009, přičemž smlouva mu byla ukončena k 30. 6. 2009. Média obdržela tiskovou zprávu 24. července. Vzniklou prodlevu ředitel divadla odůvodňuje nutností vyhodnotit právě skončenou sezónu, neboť teprve o divadelních prázdninách je čas řešit podobné události. Na druhou stranu přiznává, že nespokojenost s prací pana Gombára pociťoval již několik posledních měsíců. Poučen zřejmě z konfliktu na začátku loňského roku mezi ním a uměleckým šéfem, za něhož se tehdy postavil celý herecký soubor, počkal do chvíle, kdy se Gombára nebude moct zastat ani část herců.

V tiskové zprávě ředitel uvádí za hlavní důvody odvolání Dodo Gombára jeho mimozlínské režijní aktivity, v důsledku nichž se nemůže plně věnovat povinnostem vyplývajícím z postu uměleckého šéfa. Stejně tak se mu zdají nedostatečné dvě režie uměleckého šéfa na domácí scéně za sezónu (v září uvedená Opice Žofka a dubnová premiéra Merlina). Ředitel Sobek Gombárovi sice na jednu stranu vytýká aktivity mimo domovskou scénu, na druhou stranu je to právě on, který mu jako jediný může dovolit režírování i v jiných divadlech. Pakliže jej uvolňuje, musí počítat s Gombárovou nepřítomností a nemůže ji ex post vyčítat. Stejně podivně znějí výmluvy, že ředitel nemohl uměleckého šéfa informovat o jeho plánovaném odvolání, neboť se poslední týdny téměř neviděli. Pokud by ředitel skutečně chtěl situaci konstruktivně řešit a upozornit Gombára, že je nespokojen s jeho prací, mohl využít kteréhokoli komunikačního média 21. století (např. mobilní telefon, internet). Je snazší uplatnit absolutistickou moc než hledat smírnou cestu dohodou. 

Přestože ředitel neupírá Gombárovi umělecké kvality v tvorbě vlastních inscenací, zpochybňuje jeho manažerské schopnosti vést provoz divadla. Jako příklad uvedl ředitel inscenaci Romeo a Julie v režii Kathariny Schmitt, jejíž jevištní provedení si podle jeho slov Gombár neuhlídal. Údajně se tak prokázalo, že umělecký šéf by neměl svěřit režii na velké scéně novým, neprověřeným režisérům.[1] Zde se začínáme dostávat k jednomu z hlavních rozporů obou hlavních aktérů.

Zatímco Sobek počítal s inscenací Romeo a Julie jako s kasovním trhákem, který prodá navolno (tedy jej bude moci zařadit na program mimo předplatitelské skupiny), byla inscenace v důsledku negativního diváckého ohlasu po pár měsících stažena. Gombár si za jejím inscenačním pojetím stojí, neboť se Schmitt pokusila o netradiční, minimalistické uchopení hry blízké německé inscenační tradici, o kterou se v Česku snaží například Divadlo Komedie. Výsledná podoba inscenace a její vyznění je sice zpochybnitelná a diskutabilní, nicméně se v ní odráží Gombárovo přesvědčení o směřování divadla. Nebál se riskovat a chtěl překročit konvenční způsoby inscenování.

Na základě tohoto příkladu se dostaneme k zobecňujícímu závěru Gombárovy umělecké vize. Do Městského divadla Zlín nastoupil s jasnou, progresivní a invenční koncepcí, v níž usiloval o překročení stigmatu „městského repertoárového“ divadla, které zařazuje klasické titulu v konvenčním, očekávaném inscenačním pojetí. Jinými slovy se snažil prolomit určitou zaběhlou tradici ukázáním nových cest a možností.

Na setkání zorganizovaném pro novináře k vyjádření o odchodu uměleckého šéfa nezazněla z úst pana ředitele byť stručná sumarizace úspěchů, kterých Gombár dosáhl. Ve snaze přiblížit divadlo divákovi nově zavedl otevřené zkoušky před premiérou inscenací, založil tradici setkávání v knihkupectví Archa, herci měli možnost se představit na neformálních večerech Tvář pod maskou v Divadélku v klubu. Přizval k hostující režii osobnosti jako J. A. Pitínský, Jan Mikulášek či Martin Františák, který zde inscenoval Mrštíkovu Maryšu. Představitelka hlavní role Petra Hřebíčková obdržela za tuto roli cenu Thálie.

Z řeči ředitele Sobka bylo patrné, že více než o to, co probíhá na jevišti, se jedná o dění v kancelářích finančního oddělení. Čísla byla jasná. Pokles návštěvnosti od roku 2006 o šest procent; pokles příjmu ze vstupného v prvním pololetí roku 2009 o 300 tisíc než ve stejném období roku 2008. Případnou argumentaci finanční krizí, v důsledku níž mohlo dojít k nižším tržbám, ředitel zbagatelizoval zmínkou o finanční recesi, která se na ziscích nemohla promítnout tak zásadní měrou.

Repliky divadelní hry se redukovaly na jednoduché „má dáti-dal“, jemuž se musí podřídit dramaturgický plán a inscenační pojetí. Kasu naplní divák, který se přijde večer pobavit a zasmát, přes den má svých starostí dost. Baťa v poválečném Zlíně by jásal nad budovatelskou rétorikou Antonína Sobka v roce 2009: „Lidé na vesnici pracují, potřebují si odpočinout.“ Stejně tak klienti bank (Sobkem několikrát zmíněný příklad) se chtějí pobavit, zapomenout na všední starosti. Koncepce Dodo Gombára v tomto ohledu podle něj nebyla vyvážená, neboť v ní chyběly komedie (na repertoár byla zařazena komedie Eva tropí hlouposti a Švejk, komediální prvky obsahovala i inscenace Charlie ve světlech moderní doby).

Relevantnost již tak zpochybnitelných důvodů odvolání uměleckého šéfa završil Sobek výrokem, že „nový dramaturgický plán se mu již v tomto ohledu zdá být vstřícný“. Zřejmě zapomněl, že jej vytvářel jím právě odvolaný Dodo Gombár. Takto byla nastavená celá tříletá koncepce, pod kterou se Sobek podepsal, když Gombára přijímal. Po náročnější sezóně „Čas neomezených možností“ měla přijít sezóna „Čas radostných procitnutí“, která je celá složená pouze z komedií. Pojem „vstřícnost“ se v daném kontextu stal synonymním ekvivalentem ke slovům „nenáročnost, zábavnost, konvenčnost“.

Dodo Gombár byl sice odvolán z pozice uměleckého šéfa, do Městského divadla Zlín by se měl přesto v následující sezóně dvakrát vrátit k hostující režii tragikomedie Armagedon na Grbe a muzikálu Škola základ života. Nabízenou pozici kmenového režiséra Gombár v tuto chvíli odmítl.

Antonín Sobek zvažoval nabídnout uvolněné místo buď Petru Štindlovi, který v Městském divadle Zlín v minulých letech režíroval, nebo Petru Veselému. Rozhodl se pro Petra Veselého, který přijetím nabídky vstoupil podruhé do téže řeky. V roce 2000 odcházel z postu uměleckého šéfa MDZ z důvodu konfliktů mezi ním a ředitelem Antonínem Sobkem, jenž zasahoval do profesních věcí, které jsou v kompetenci uměleckého šéfa[2]. Za jeden z hlavních důvodů uváděl nestandardní kroky pana Sobka: „Začal, aniž by mě o takovém kroku jakkoli informoval, hledat nového uměleckého šéfa, a tím mi fakticky vyslovil nedůvěru.“ Ironií osudu se tentokrát Veselý stal onou hledanou náhradou.

Pantha rhei, mění se okolnosti, mění se lidé. V roce 1997 nastoupil do Městského divadla Zlín za obtížně situace, kdy divadlo hledalo půl roku nového ředitele (k 1.1.1998 nastoupil Antonín Sobek), nyní se zdá být alespoň prozatím jeho situace ještě obtížnější. Post ředitele je tentokrát obsazen pevně a nezdolně, leč na pozici uměleckého šéfa se jedná již o čtvrtého (potažmo pátého) uměleckého šéfa za dvanáct let. Ani oné pověstné pětiletky se nikomu z pánů Veselý, Lavrík, Plešák, Gombár nepodařilo dojít. Tříletá hranice se jeví jako maximum, které lze setrvat. Neustálé začínání od znovu jistě z dlouhodobého hlediska chodu Městského divadla Zlín nesvědčí.  

Komentáře k článku

Nový komentář