Bystróško a co ohon?

[Martin Macháček] V pasti, strejčku, v pasti. Liška Bystrouška, trýznivé dílo Rudolfa Těsnohlídka, propojuje svět lidí a zvířat a roztomilým lesním tvorům propůjčuje lidskou charakteristiku, jednání a city. Přírodu vyobrazuje jako prostor plný básnického úžasu a krásy, a zároveň brutality a tělesnosti. Režisér Václav Klemens inscenoval Lišku Bystroušku v Divadle loutek ve vlastní dramatizaci.

„Kultovní“ Pitínského inscenace Lišky Bystroušky ve Slováckém divadle Uherské Hradiště mistrovsky komentovala Těsnohlídkovu vizi, dokreslovala řadu tematických kontur a před diváky otevřela podobenství tak čiré, že nejeden myslivec hodil flintu do žita. Zmiňovat Pitínského v kontextu ostravské inscenace však není jen samoúčelným povzdechem, nýbrž odkazem nasnadě. Klemens totiž velmi nerafinovaným způsobem do své inscenace přejal některé Pitínského nápady, ale nepracuje s nimi jako s intertextuálními hříčkami, ale jako s plagiáty - nijak je nerozvíjí. Za jeden z nejmarkantnějších "prohřešků" pokládám „externí močový měchýř“ Bystroušky v podobě kapátka, či vyobrazení společnosti slepic a „samosamce“ kohouta, a dále řadu dalších drobných detailů v misanscénách. Klemensova dramatizace ani inscenace neakcentuje rovinu, která rozehrává střet poetické vláčnosti a lehké tragikomiky s až erotickou živelností a krutostí. Namísto toho do děje násilně injektuje impresivní pěvecké vstupy, které devalvují inscenaci na formálně nesoustředěné hledání lesních plodů.

Postavy své motivace poněkud nesmyslně vyzpěvují pomocí pseudolidových písní, jako např. Zlatohřbítkovo banální vyznání. Situace, které by měly ilustrovat vypětí člověka, který s prázdným košíkem uprostřed vřesoviště číhá na skupinku zastíněných, avšak nepřekonatelně voňavých malin, se mění na nejistotu pytláka, jenž zapomněl, jaký je rozdíl mezi jelenem a srnou. Obrazová nesoustředěnost se projevuje chaotickou, stylově neukotvenou scénografií: obří lovecké trofeje jeleních paroží, libovolně se pohybující multifunkční dřevěné segmenty. Okolo pacek lišky Bystroušky se rozevírá smrtonosné sevření pasti na medvědy a stylově nevyrovnané kostýmy smrtelné sevření pouze stvrzují. Avšak Klemens jako by se snažil vkládat do pasti i materiály, které stisku odolají. Například závěrečný výstup Datla či některé gagy sice působí svým vtipem a inteligencí, ale i přesto Bystoušce chybí charisma a onen ambivaletní odér zapařené kožešiny a „naparfémovaného“ kožíšku.

Náboj mezi liščím ohonem a ebonitovou tyčí, který povětšinou vzniká intensivním třením, v případě ostravské inscenace jednoduše postrádá ten správný efekt. Bystrouška utržila tržnou ránu, ocas zanechala ve dveřích a strýček stále tápe, kudy bez toho ohonu běžela, když za sebou nezanechala žádnou krvavou stopu.

Komentáře k článku

Nový komentář