Co je žal a co maškaráda smutku?

[Tereza Frýbertová] Tak se ostentativně táže Hamlet při dialogu s matkou a Claudiem, když se Claudius teatrálně sklání před fotografií zesnulého Hamletova otce. Režiséra Ivana Krejčího v inscenaci Hamlet v Komorní scéně Aréna nezajímá základní existenciální téma, zdali být či nebýt, ale akcentuje především motiv bytostného rozporu mezi tím, kým skutečně jsme, a tím, co žijeme. Hamlet (Michal Čapka) se staví do pozice precizního režiséra, který inscenuje vlastní osud a osudy jiných. Bohužel Ivana Krejčího v tomto případě příliš precizním režisérem nazvat nemůžeme. V inscenaci se objevuje mnoho významově nedomyšlených prvků, herecké nepřesnosti ve výstavbě charakterů a celková nevyváženost hereckých výkonů, která je způsobena obsazením drobných úloh mladými nezkušenými konzervatoristy. Nedočkáme se ani důmyslného využití scény. Ta je pouhým prostorem, v němž se pohybují herci, a nepřináší téměř žádné další významy, které by zdůrazňovaly dané téma. Celková nepřesnost inscenace se mimo jiné projevuje v temporytmu představení, kdy jednání postav je někdy příliš zdlouhavé, jindy - například v samém tragickém závěru - je sled jednotlivých událostí až příliš rychlý.

Základní výše zmíněný motiv jakéhosi divadla světa je plně rozvinut a určen jako stěžejní až při příchodu herecké společnosti na Elsinor. Hamlet promýšlí svůj plán, jak postupně mučit Claudia a odhalit jeho skutečnou tvář, a přitom bílou barvou na černém jevišti Arény jasně vymezuje prostor pro hru kočovných herců, kteří na Hamletovo přání předvedou paralelní příběh o záhubě krále. Bílá čára získává i další význam - je symbolem Hamletovy vlastní hry, jeho manipulace s okolím, jež vede k tragickému konci. Pokaždé, když Hamlet sděluje své záměry, zamyšleně se prochází po krajích hracího pole. Ony kraje jsou pohybem herců během představení postupně rozmazávány, stejně jako se postupně Hamletova hra na blázna a všechny jeho intriky včleňují do „skutečného“ světa inscenace. Ivan Krejčí však následně tento symbol nevyužívá, nevrství další významy a ty, s nimiž přichází ve scéně s kočovnými herci, nedokáží udržet naši pozornost po celé tříhodinové představení.

Čapkův herecký projev v roli Hamleta působil, stejně jako celá inscenace, nedotaženě. Nejméně přesvědčivé byly ty výstupy, v nichž Hamlet přemítá nad sebou samým, nad svou úlohou ve své hře, nad oprávněností svého konání a nad smrtí otce. Naopak jednání Hamleta-blázna je přesné a výstižné. To však celkový Čapkův výkon, ani inscenaci jako takovou, nezachrání. Zřejmě nejzdařileji vystavěnou postavou byla Gertruda Aleny Sasínové-Polarczyk. Zprvu nechutně povrchní, přehnaně povýšená a lehkomyslná žena postupně odhaluje motivace svého zavrženíhodného jednání, které je pouhou maskou, jež má zastřít její sžírající opuštěnost.

Chtějí-li nám inscenátoři Hamleta ukázat, že svět je jen jakýmsi nezdařilým divadlem, měli by k tomu funkčně využít všechny dostupné jevištní prostředky. Zatím to vypadá, že Hamlet v Komorní scéně Aréna je spíše jímavý než skutečný a že sdílený žal je pouze maškarádou smutku.

Komentáře k článku

Nový komentář