Střeženi 84 hodin denně

[Martin Macháček] Sovětské tanky přešlapovaly u bezbranných polských hranic a mířily na nedobytné afgánské kopce. Saddám Husajn se neúspěšně snažil dobýt sousední Irán. Ronald Reagan byl znovu zvolen do funkce prezidenta. Z rádia zněly nové hity Michala Davida z alba Non stop. Byl rok 1984 a Winston Smith se hrbil na ulici. Hledal klidný, tichý roh, kde by na něj nepadlo všudypřítomné oko Velkého bratra.

Jan Mikulášek v Divadle Petra Bezruče zpřítomnil neochvějný obraz neprostupné totality v podobě naplněné utopie - státu Oceánie. Ve vlastní dramatizaci románu George Orwella 1984 propojuje Orwellovo podobenství o všemocném Angsocu se stísněnou realitou kolabujícího Československa. Winstona Smithe (Jan Vlas) pochybnosti i potřeba udržet duši ve vlastním těle dovede až k motivaci skoncovat s chováním a myšlením odpovídajícímu vzorovému mustru Strany. Rozhodne se oprostit od nesmyslných dogmat mimo jiné tím, že naváže „podvratný“ milostný poměr s Julií (Sylvie Krupanská). Jeho naděje na únik v podobě vztahu je však rozdrcena neúprosnou sítí agentů Ideopolicie. Mikulášek příběh zasazuje do osmdesátých let. Dobové stylizaci podřizuje vizuální složky inscenace. Scénograf Marek Cpin ji uzavírá do tělocvičny, posilující atmosféru kolektivní, odlidštěné „haly“, v níž se není kam schovat. Prostor pro doktrínu „zdravého a ušlechtilého“ těla i ducha. Stylově čistý, „azbestově“ nahnědlý prostor vyplňuje kromě kruhů i švédská bedna. V druhém dějství prostor od cvičebního náčiní oprošťuje a na zadní prospekt a portály umisťuje sloupce slovních hesel. Odkazují k jazykovým úpravám v tzv. „newspeeku“, který podle Orwella ve slovní zásobě eliminuje mnohoznačné či jinak „závadné“ výrazy (např. slovo: slastný).

Mikulášek však prostor zaplňuje i projekcemi, které tělocvičnu efektně obalují jako provizorní školní kinosál do epilepticky rychle se střídajících obrazů, přičemž rozpětí vizuálních motivů lehce klíží koherentní jevištní tvar. Do dotáček zařazuje autentické rozhovory s „kolemjdoucími“ na téma „minulost, současnost a bývalý režim“ v České republice, reprezentující většinový názor, že levnější zboží a materiální zásoba je důležitější než samotná úroveň poskytovaných služeb a kulturní diskurs. Jejich ústa jsou promítána na švédskou bednu a slovo je tak exponováno vpřed. Moc slov. Ačkoliv efekt je náhodný, podobně jako promítání stínu cvičebních kruhů na jejich oči, jde o posílení všudypřítomně paranoidního hesla: „Vy mluvíte, my se díváme.“ Další tematická rovina projekcí doplňuje Mikuláškův protiválečný akcent. Ve chvílích, kdy mocný hlas Strany komentuje úspěchy při válečném tažení s Euroásií, se po vzoru médií zběsile střídají záběry na odpalování balistických střel nejmodernějších křižníků, jedoucí tanky, letící helikoptéry. Závěrečná projekce 1984 v rychlém sledu přejíždí portréty největších „řezníků“ a politických vůdců (klasická skupina jako Hitler, Lenin, Stalin, Mao či Fidel je obohacena také např. o Hugo Chavese, Roberta Taylora nebo Vladimira Putina), může působit na jednu stranu jako velmi aktuální varování a zároveň možná lehce samoúčelně. Inscenace tak i přesto nerozkrývá pouze Smithovo tápání uvnitř obludného systému, ale globálně tematizuje a odrývá totalitní mechanismy. Sugestivně a silně. Z inscenace 1984 se stává sžíravé podobenství, obrazová výpověď jedné politické skepse.

Ačkoliv Mikulášek s groteskní stylizací pracuje ve svých inscenacích primárně, v 1984 dochází ke specifičtější formě. Postavy prolétů připomínají vzhledem typické návštěvníky nejbližší „normalizační“ nálevny. „Zmijovky“ na hlavách. Klopýtají v překotných kreacích různorodých cvičebních úkonů a postupně mizí likvidováni za švédskou bednou. Tomáš Dastlík několikrát zopakuje sérii prostných cviků po obvodu scény je pompézně uzavřena velkým skokem a lakonickým komentářem přítomných: „Zmizel“. Staví do ostrého kontrastu lehkost s jakou proudí závažné informace o likvidaci lidí a samotný akt. Vrcholnou pohybovou kreaci vytváří Vlas při závěrečné scéně mučení. Je doslova lámán, smýká vlastní silou, jakoby by pouze bezvládně přijímal zásahy bachařů. Vyslýchající agent O’Brien (Kateřina Krejčí), inteligentní, cynický a bezcitný. Téměř bez hnutí a zcela chladně učí Winstona základnímu odepření vlastní osobnosti a toho, co zbylo z jeho duše. O’Brienův stín „vlepený“ mezi sloupce slov může symbolizovat newspeakový škrt. Žánrově to tak přímo odkazuje k politickému divadlu brechtovského typu.

Uvedením postavy vypravěče, který svými komentáři glosuje dění na jevišti, přímo stvrzuje užití brechtovské poetiky. Nakolik je to však odkaz na inscenační postupy Bertolda Brechta či Vladimíra Morávka, těžko soudit. Může také jít o aluzi na Gilliamův, orwellovsky laděný film Brazil, v němž je závažnost témat zlehčována „monthy pythonovským“ humorem. Mikulášek pracuje s hudbou v podobné rovině jako Gilliam. V Brazilu jako hudební motiv zaznívá v nejrůznějších variovaných hudebních aranžích skladba „Aquarela do Brasil“ brazilského skladatele Ary Barrosa. Vcelku banální, optimistická písnička však v kontextu Gilliamova filmu získává zcela opačný, děsivý význam. Mikulášek do své inscenace zase řadí „All you need is love“, květinový opus, prozářený láskou a obětavými paprsky Johna Lennona. V 1984 je však až pateticky mírumilovné vyznění písně obráceno. Všechno, co potřebujete je láska. Nejděsivější je hledání významu – je to motiv Winstona, který díky citům alespoň trochu uniká dohledu či je to sám Velký bratr kázající víno a pijící vodu? Není třeba se obávat, vše je v pořádku, protože pokud uzříš O’Briena, je to naposledy…

Komentáře k článku

Nový komentář