Slovácké divadlo v Uherském Hradišti posledních deset let úspěšně levituje mezi významnými českými divadly, o nichž se mluví, protože se na jejich scénách uvádějí inscenace, které stojí za povšimnutí. V případě Slováckého divadla tato situace nastane vždy, když do Uherského Hradiště přijede pracovat Jan Antonín Pitínský. Jeho talent je nepochybný a již řadu let přináší českému divadlu bezpočet ojedinělých a neopakovatelných inscenací. Avšak příliš velké dávky popularity, o kterou skromný umělec zase tolik nestojí, mohou i škodit. Obzvláště Slovácké divadlo si příliš zakládá na hostujícím režisérovi Pitínském, a proto byla i jeho poslední režie provázena, obzvláště v regionálním tisku, nadměrnou publicitou. Skoro to vypadalo, že Pitínskému v Hradišti postaví sochu, což by si tento režisér za svou práci jistě zasloužil. Nicméně by to ubralo na podstatě a síle jeho neuchopitelného génia. Pointou tohoto ironicky laděného úvodu je apel na regionální slovácký tisk a PR oddělení Slováckého divadla, že méně kvalitních článků je mnohdy více, než množství stále se opakujících.

Použitá dramatizace Máchových Cikánů, na níž se podíleli Jan Jirků, Iva Šulajová a J. A. Pitínský, provokuje a zároveň udržuje pozornost díky své komplikované struktuře, vrstevnaté zápletce, množství dějových linií a složitě motivovaným postavám, mezi nimiž vznikají vášnivé vztahy vyvolávající až psychické zoufalství. Hlavní téma ani zápletka se nevynoří hned na začátku děje, nýbrž vyplouvá na povrch pomalu v hádankách a symbolech. Od diváka se již od samého počátku očekává, že vynaloží aktivní přístup k luštění indicií vztahujících se ke sdělované myšlence. Avšak množství témat, mezi nimiž figuruje nenaplněná láska, zrada, lidská touha po domovu, věčné putování a bloudění životem, tragická osudovost, to vše kulminuje na příliš malém prostoru, a jednotlivé postavy nejsou s to obsáhnout jednotlivé paralely. Úprava máchovské předlohy vyžadovala pečlivé nakládání s jazykem, kterému bylo učiněno za dost, tudíž se z úst jednotlivých postav ozývají Máchova lyricky laděná souvětí. Nejsou však pronášena s patosem, ale s výraznou hlasovou a tělesnou stylizací. Každý herec stylizaci pojal po svém, mnohdy osobitě s potřebnou dávkou psychologického vhledu, ale mnohdy jen formálně klouzajíce po povrchu načrtnutého charakteru.

Výše naznačená komplikovanost děje provází diváky již od začátku představení. Autor vsadil do úvodu krátkou komickou scénku, která však bude objasněna v samém závěru příběhu. Jedná se o příběh Angelíny a Giacoma, jejichž láska byla poznamenána zradou, jež je základním konfliktem, který spouští celý tragický děj.

Inscenátoři Cikánů již úvodní scénou signalizují, že divák by měl být znalý kontextu, neboť tempo střídání jednotlivých scén s výrazově i významově složitým obsahem, je zběsilé a neumožňuje snadnou orientaci v jednání postav.

Jednotlivé scény na sebe navazují formou filmového střihu, což tvůrcům umožnilo narušovat kontinuitu dramatického času častými návraty do minulosti. Prudké časové posuny jsou technicky opřeny o hyperbolizaci jednotlivých rekvizit, jako je například portrét ženy, který ožívá. Orientaci v ději neusnadňují ani promluvy jednotlivých postav, které jsou ve své podstatě vypravěči příběhu. Jejich dialogy jsou stavěny do zdánlivě nesouvisejících abstraktních promluv zahalených poetičností Máchova lyrického jazyka. Díky velmi důsledné herecké práci některé postavy vysvětlují své motivy jasně i skrz expresívnost tělesného a hlasového výrazu. Křečovitá gesta, rychlé a často se opakující pohyby se stávají jejich charakterizačními prvky.

Výborně tento náročný úkol zvládl především Jiří Hejcman jako Bartoloměj Bárta, který dokázal proměňovat své dlouhé štíhlé tělo z hrůzné křeče do uvolněné rozevláté opilosti a nakonec až do výmluvného jevištního stronza. Alžběta Kynclová jako služebná Judita navozovala hrůznost a nervozitu svým zběsilým, avšak koordinovaným pobíháním, roztěkaností a komickým bláznovstvím, jež symbolizovalo emocionální rozervanost a psychické vyčerpání. V epizodní roli Rychtáře osvěžil jevištní dění Josef Kubánik, jenž ve velmi krátkém čase vytvořil pomocí skřehotavého hlasu a prkenných gest úřednickou krysu, která v závěru vynáší rozsudky nad promarněnými lidskými životy. O další důvěryhodnou ženskou postavu se postarala Klára Brtníková jako Lea, která sice šetří slovy, ale všechnu svou úzkost, naivní lásku i smrtelnou hrůzu obsáhne v řeči těla. Může se zdát divné, že povyšuji herecké výkony spíše vedlejších rolí, než protagonistů, kterými byli Jitka Josková v roli Angelíny, Zdeněk Trčálek v roli Mladého cikána a Kamil Pulec jako Giacomo, starý cikán, kteří, i přes své nesporné herecké kvality, nenaplnili své postavy potřebnou výjimečností, jako tomu bylo v případě Kynclové nebo Hejcmana.

Cikáni nepůsobí jako horor, ale díky realistické výpravě Evy Jiříkovské situované do krabicové scény hotelové haly s červenými tapetami, schodištěm a dřevěnou podlahou připomínala inscenace němou filmovou grotesku. Toto téma bylo mnohdy podporováno hudbou Toma Waitse a The Shadows. V hororové se neproměnily ani situace ve chvílích potemnělé scény, oživlého obrazu, ba ani scény křiku bláznivé Angelíny, která si sice rozkouše žíly, ale krev nestříká a v podstatě není v zadních řadách vůbec vidět. Inscenace Cikání získává spíše než nádech žánru hororu, vlastnosti psychologického dramatu s prvky expresivní grotesky, která však často končí bez pointy ve vytracenu. Viníkem může být herecká výrazová nejednotnost, komplikovanost zápletky, nekompaktnost děje, nebo i režisérův složitý metaforický jazyk.

Inscenace Cikáni (Hotel U Kostničního kamene) je uměleckým dílem, které stojí za povšimnutí, avšak není jednoduché ho jednoznačně posoudit – ať již odsoudit či vyzvedávat. Je dílem ambiciózním, ale v mnohých situacích nedotaženým.

Komentáře k článku

Nový komentář