Anarchy in der Zuschauerraum
[Tomáš Kubart] Soubor Berlínské Reduty, herecké školy pro film a divadlo, vsadil Orestův příběh v rámec streetu, freestylu a novodobého assasínství. Berlínští studenti nás v programu ujišťují, že se nikdo nerodí jako terorista. Ale Orestes Berlin Reduty se skutečně nenarodil jako terorista, ani jako odpad ghetta. A jestli pittbull z předměstí zabil matinku, možná nedostane od parťáků gangsterů večer lajnu ... ale víc mu prostě nehrozí.
Sbor se v monotónní recitaci pokouší o nejapnou nápodobu antického chóru, jehož členové se mění v erinye, které aktivně zasahují do rozplyzlého děje. Výsledek snažení chóru však zní jako nevyvedený voiceband, v jehož celku není pevně určen rytmus. Chór se přesouvá po scéně jako hrozen těl, trčí na jevišti tu v plném počtu, tu jenom s hrstkou zástupců. Počáteční označení Oresta a Elektry zástupcem chóru ztratilo smysl v momentech, kdy se Elektra měnila v Klytaiméstru a tajemně oscilovala mezi různými identitami.
Prvoplánovitost znaků, nápadů, fantazijní strohost. Když se Orestes navrací do Mykén, je na levé straně scény bílou lepicí páskou vyznačeno písmeno A- zřejmě značí Aigisthos, označuje nového vládce Mykén, „bossa streetu“. Meneláos (Maties Steinbach) po svém příchodu mění písmeno v „M“, jenže herci chvíli trvá, než nalezne začátek lepicí pásky, čímž se plynulost proměny bortí. Navíc proměna A v M není nijak překvapivou semiotickou hádankou a končí o to větším „překvapením“: transformací A v anarchistický znak jeho obkroužením páskou.
Inscenace stála na textu, ten ale nebyl jevištní akcí ani ilustrován, natož interpretován.
Proč hrála Oresta žena? Nedostatek herců? Přebytek hereček? Navíc byl výkon jeho první interpretky (Nadya Wittkopf) skutečně tristní a naivní, Sarah Graf pak nemohla svou vyšší hereckou způsobilostí příliš zachránit. Proč hrála posla žena? Cora Thoman se navíc zasekla v nejhorší podobě herectví ZUŠ.
Měla to být parodie? 45 minut se nemění ani osvětlení, ani scéna, po jediné změně čeká na diváka 30 minut beze změn, aby se k závěru „ponořil“ do „děsivé“ atmosféry, docílené nasvícením herců z boku. Ó, jak strašidelné, jak hřbitovní, jak tísnivé!
Rozteklý tvar ponechal stranou mizanscény, opustil zkraje hlubší znakovou komunikaci a nechal herce rozhazovat ve vlažném rozhořčení židlemi po nesmyslné a nefungující scéně.
„I am an Anti-Christ, and I am an anarchist.“ Neslyšná melodie Orestovy hymny našla odezvu pouze v hledišti. Čtyři řady diváků odešly v první půl hodině představení. Punk´s not Death. Rotten rules!
Euripides: Orestes. Reduta Berlin. Schauspielschule fűr Theater und Film. Psáno z reprízy 7.4. 2010 v Brně.
Hele kámo... Orestes!!!
[Martin Macháček] Hej kámo, celé naše ghetto se utápí v depresích a nicotě. Ale o něčem vím. Fakt dobré, kruté drama. Přesně pro nás. Takové archetypální, hej fakt. Všechno to, co nás tíží, bolí, frustruje, dokáže ta hra pojmenovat a vysvobodit nás. Já budu Orestes a třeba ty Elektra. A vy děcka kolem, klidně se staňte chórem. Fakt jo. Sehrajeme si to a budeme vědět. Poznání je cool věc, poznání je teďka in a hlavně free. Euripides, hej, ten to uměl naspat, hustý maník. Fakt jo.
Berlínská škola REDUTA – BERLIN SCHAUSPIELSCHULE FÜR THEATER UND FILM jako reprezentativní inscenaci svého působení vybralo Euripidova Oresta. Inscenaci s velmi skromnou výpravou, silně akcentující hereckou akci. Statické figury rozmístěné na scéně v pravidelném obrazci čekající na začátek představení, předznamenávaly vizuálně jímavý zážitek. Pojednou však napětí vybudované přítomností herců na jevišti povadlo. Rozpadlo se do nepropojených, rozvleklých a nefunkčních celků. Herci jakoby neuměli komunikovat s prázdným prostorem a mizanscény kombinující stylizované pohyby s až rituální podstatou vyznívaly hluše, bezobsažně a nenápaditě. Nevytvářely žádné vnitřní napětí a zřejmá snaha o vizuální opojnost inscenace režisérovi Peteru Wittigovi uniká. Herci jsou nepřirození, zmítající se v podivném, neopodstatněném patosu. Křečovitě ze sebe vyráží repliky a jejich expresivita působí komicky.
Stylová neukotvenost se projevuje zejména nedůsledným dodržováním vnitřních pravidel inscenace, která jsou samotnými inscenátory od začátku jasně stanovovena a potom podivně rozbíjena. Pakliže jsou všechny postavy hrány herečkami, proč se najednou zjeví dva herci? Zcizení, formální vtip nebo zkrátka nedůslednost? Podobně nesourodé jsou i kostýmy. Skupina hoperek v roztržených riflích s nareženými brýlemi na nose odpovídají jednotmému rámci, ale ve chvíli, kdy se mezi nimi zjeví dva upjatě uniformovaní vojáci, vše se hroutí. Co teprve až se objeví obskurní ženština ve stříbrných šatech třímající stříbrnou konvi.
A. Anarchie. Má tematizace anarchie být sama roztříštěná? Kdosi řekl, že v současnosti nelze vytvořit tragedii. Lze. Orestes byl opravdu tragický, nikoliv jako postava, ale sám o sobě.