Konečně se to setkalo

[Barbora Doležalová] Před Martou se tlačí nešťastlivci bez vstupenek na vyprodané představení finských studentů slibujících divákům minimalistické představení, které v nich má rozvířit smysly a probudit fantazii – hru o stromu. Zní to skoro banálně, ve vydýchané frontě ve foyer jsem se bála, že se s třemi (resp. čtyřmi) postavami a stromem dočkám Becketta. Hra PUU, Strom však není pouhou hrou, ale scénickou básní, lyrickými, stylisticky vytříbenými obrazy, které mají k absurditě daleko.

Přízeň diváků si Finové získali už výběrem jazyka – respektive jeho absencí. Nonverbální představení, ve kterém je mluvené slovo velice citlivě nahrazeno hudbou, konečně splňuje, co bych od hlavního programu Setkání/Encounter čekala především – jazykově bezbariérová představení. Bylo příjemné konečně slyšet nedýchat nebo smát se najednou celé hlediště, nikoli jen ostrůvky jazykově připravených. Nechápajících a soustředěných tváří ale byla i tak většina – PUU totiž splnilo, čím se zavázalo, a vytáčelo divákovu fantazii do obrátek.

První postava vstává z hlediště a sama vypadá, že neví, kde se na jevišti najednou bere, později s sebou tahá strom a vypadá, že neví, co si s ním počít. Druhý je na scéně podivínský chlapík, obklopený polínky, zasypán v pilinách, rozbalující šustivé balíčky, ve kterých se skrývají různé truhlářské nástroje. Poslední se na scénu vyklube rozcuchaná a roztomilá naivka, vykutálí se ze zamotaného koberce. Každá postava je sama ve svém světě, každá má svůj jazyk – jiný hudební motiv – žena se stromem úzkostnou melodii, piliňáček hravý akordeon a rozcuchaná snivý klavír a smyčce. Každý má o stromu jinou představu, má s ním vysněné jiné plány – neslučitelné s představami ostatních. Proto se hudební motivy objevují sólo, postupně se sbližují, na chvíli střetnou v unisono, aby se změnily v kakofonii a zase rozpletly.

Tři neslučitelné představy postav ale tvoří inscenaci, která je libozvučná a čistá, stylově velice propracovaná. Inscenátoři projevili cit pro materiály, barevnou kompozici a kontrast (dřeva, voskového papíru a červených detailů), důmyslně pracovali se světly a abstraktní scénou tvořenou prázdnými rámy, papírem a dřevem, potěšili magicky zářícími předměty přímo v rukou herců, které postavám o to víc dodávaly na snovosti. Vytvořili divákům ideální podmínky pro snové plutí, nabízeli různé kompozice, pohrávali si s představivostí. Věřím, že každý divák viděl zcela jiné představení, zasnil se v jiném snu. Všichni se ale setkali na konci v hřímavém potlesku, někteří dokonce ve stoje.

Dřevo hladí

[Marek Lollok] Ústřední téma neverbálního představení helsinských studentů ,,performativního umění“ vyjádřené v názvu inscenace je prosté – strom. Co vše může pro člověka znamenat, jakých podob nabývá, v jaké rozmanitosti se může lidským přičiněním proměnit.

Trojice protagonistů (Jani Hendriksson, Erja Jokinen, Silja Kauppinen) představuje tři různé přístupy ke dřevu (základní substanci stromu), potažmo k přírodě a ke světu vůbec. Muž-dřevorubec je pragmatickým kutilem, jenž dumá, jak ovládnout a zušlechtit hmotu; ženy reprezentují naprosto odlišný přístup – jedna obdivuje přirozené, živelně tvarované tělo stromu, které s mateřskou láskou opečovává, druhá je spíše uměleckou duší vidoucí krásu dřeva a jeho forem a metamorfóz.

Není třeba hledat nějakou racionalitu či epičnost, stačí se nechat unášet proudem pomalu plynoucích obrazů. Dění na jevišti se řídí vlastními zákonitostmi tvořenými teď a tady, tudíž nevyžadujícími žádné ,,prerekvizity“, jež by podmiňovaly porozumění dílu. Jazyk inscenace se vytváří přímo před zraky diváků – ti ihned vytuší např. motivaci snahy muže okouzlit dívku rozžehnutím světýlka za pomoci řezání polínka či dívčinu následnou touhu po pochvale v podobě písknutí.

Inscenace by byla bezesporu poloviční nebýt scénické hudby zkomponované Marií Baric. Hudební aranžmá mnohonásobně překračuje funkci podkladu jevištních obrazů; dá se říci, že přímo definuje nálady jednotlivých výjevů (dokonce tak, že je možné se domnívat, že zkomponovaná hudba byla teprve východiskem pro objevování scénických akcí). Několikrát se vracejí segmenty, nezdráhající se využít i nehudebních zvuků jako je řezání, šustění, šramot či rachot, které zřetelně frázují ,,poklidný tok“ inscenace. Precizní instrumentální nahrávky zachycují nástroje různých zvukových barev – zaznívá valivý akordeon, romantický klavír, zasněná legata houslí.

Scénické řešení rovněž nastolovalo evokaci jakéhosi nadskutečnného, poetického, světa – v levé části jeviště strměla obří obálka, jež byla dívkou v afektu rozcupována, aby zjevila tajemství, jež se ukrývá za ní; v pravé pak prázdný rám, pod nímž se střídavě přibližující a vzdalující dvojice sezdá. Dřevařovou doménou je prostředí polínek a pařízků, rozsypaných kolem a na vrcholu starého šicího stroje, žena pěstující strom si jej přiváží s sebou na kolečkách.

Popisovat slovy intenzivní zážitek z lyrické nonverbální inscenace je ošemetné a v mnoha směrech téměř nemožné. Nechť je tento útržkovitý pokus brán jako snaha složit finskému představení na Encouteru hlubokou poklonu.

Komentáře k článku

Nový komentář