VODKA NEN? VODA

[Martin Macháček] Tak nepravil Izaak Babel. Izaak Babel pravil, že den je dnem a večer je večerem. Hledání řádu   světa ve vesmíru a lidí ve světě. Hledání řádu mezi neřády. Vedle zákonů, které jsou vytvářeny společností a jejími konvencemi, stojí zákony přírodní. Síly, které člověk neovlivní vůlí ani sebezapřením, heroickými výroky či pitím vodky. Voda teče a Slunce vychází, aniž by je někdo žádal. Západ Slunce, drama z prostředí předměstí Oděsy, tematizuje generační střet otce a jeho dvou synů. Mendel Krzyk pocítí touhu k mladičké dívce, což dovede rodinu k rozkolu, který vyvrcholí rvačkou a následným hořkým pokáním. “Souboj principů” představil soubor THE POLISH NATIONAL FILM, TELEVISION AND THEATER SCHOOL, ŁODŹ.

Mariuzs Grzegorzek, režisér inscenace, otevírá hermeticky uzavřenou komunitu žijící v židovské čtvrti a zkoumá pachtění tamějších obyvatel po nejzákladnějších odpovědích na otázky bytí a spravedlnosti. Jak jednat v situacích, které nezadržitelně vedou k hořkému oplakávání vlastních chyb a přehmatů.

Prázdný prostor, čtyři stoly, vodka a světlo. Koncetrované a vytříbené herectví. Nevelký výčet prostředků, vskutku. Zato však atmosféricky vzrušivé, stylově čisté a celkově precizní. Inscenace se také schválně vyhýbá klasickým vizuálním znakům židovské komunity jako sedmiramenné svícny, obřadní šál talit i kloboukům s pejzy. Bouchání skleničkami o stoly, spousta vodky na zemi, v kostýmech, ve vlasech. Naturalistické mrcasení ve vlastní morální i tělesné špíně. V jednom případě až samoúčelně sklouznuvší k obskurnímu výjevu koitu, nicméně stále si držící tempo a nasazení. Jekot jurodivé ženy. Tradiční, potutelně shrbená záda a rachot peněz. Opilství a strach z nepřekonatelného.

Za jeden z vcholných výjevů se dá považovat malování “ukrajinského křídového kruhu” na podlahu, kopírujícího hranu kužele světla, z něhož se posléze stává aréna pro otce a syny. Jejich efektní souboj je zároveň vyvrcholením archetypální linie, valící se po spirále k dlouho očekávanému okamžiku. Nebeská kladiva. Ženy jako svíce.

Na scéně se za celou dobu představení objeví jediná svíce. Hoří dlouho a voní. Jako celá inscenace. Hřejivá a děsivá zároveň.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Západ slunce

[Martin Bernátek] Člověka pobývajícího dlouho „na výsluní“ stihne trest. Ve hře Západ slunce podal Izaak Babel psychologický portrét rodiny židovského kšeftaře Mendela Krzyka, kdy za „hřání se na slunci“, pletky s mladou holkou, propíjení peněz a protivení se Božímu řádu musí být potrestán otec vlastními syny. Příběh, který vychází z polokriminálního prostředí oděského ghetta Moldavanka krátce před první světovou válkou, převedli divadelníci z Lodže na rodinné drama s rituálními prvky.

V centru rodiny stojí stůl, na něm sklenky s vodkou, za stolem sedí synové a pijí, v rohu nadává matka, sice přichází host – nápadník přestárlé neurotické dcery – „dělá dojem, přesto rodina čeká jen na otce“. Filmový a divadelní režisér a pedagog lodžské divadelní školy Mariusz Grzegorzek (1962) vede herce od základů psychologického herectví k individuální, expresivní, ba až hysterické stylizaci. Chlapi nepostojí, skáčou po stolech i po sobě a celí se prohnou, když si loknou stakana vodky. Ženské vřeští, pobíhají kolem stolů, nebo se plazí kolem panských noh. Sexuální a násilnické výjevy jsou předváděny s co největší doslovností (při předvedení zranění herci kroutí svá těla a propracovávají dýchání pro co největší věrohodnost výrazu). Vzduchem lítají židle, hodně se řve.

Dramatické situace jsou v inscenaci budovány spíše jako uzavřené celky vytvářející prostor pro „vyhrání se“ herců a modelování individuálního výrazu a postavy, než aby tvořily plynulý a přehledný celek. Divák nemusí pochopit aktuální rozvinutí zápletky nebo motivace jednání a vnímá jen vespolnou hru emocí a gest. Od začátku je patrné, že lidé této rodiny jsou „choří“ a jejich život je vyšinutý. Pořádek domova (za stolem čekáme na otce!) je zrušen. Stůl mizí, syn kreslí bílý kruh, kde je poté přemožen otec, staví se nový stůl (čelem k divákům). Představení končí „jiným“ stolem s bílým prostíráním, ve středu usedne rabín se slovy: Den je den a noc je noc, všechno je, jak má být. Jen tvůrci mohli důsledněji předvést smysl – jak stojí v názvu – rozhraní mezi dnem a nocí. Co je to za Řád, člověk, který, aby odpočíval, musí být zmrzačen? Pak by i vypjatý výraz získal smysl. „Západ“ Mendela a jeho synů, situace střídání míst „dne“ a „noci“ sice zvýraznil výjev „v kruhu“, ale červené světlo –rudý západ – nestačí. Nakonec, jako i v celém představení, zůstalo jen u neurotického povyku, kdy se smysl vyděluje z těla do samostatného gesta bolesti, které se zpět jen těžko navrací, přestože máme čistě prostřeno.

Komentáře k článku

Nový komentář