Večer tříkrálový

[Martin Bernátek] Marně čekám aspoň na zavolání „zítra Augsburg“. Zase Shakespeare, opět Večer tříkrálový, takzvaně známá komedie, se spoustou písniček, kouzlem lásky a kouzelným šaškem, potrestáním škarohlída v žlutých ponožkách a koncem, co vše napraví. Tleskáme. Herci Varšavské divadelní akademie pod režií Cezaryho Morawského předvedli repertoárovou klasiku v blyštivých zlatých kostýmech, svižném tempu, veselé bezstarostné náladě a stejně nevinné interpretaci a inscenaci. Milostná zápletka a záměna milujících Violy, Orsina, Olivie (a nakonec Sebastiana) dostala punc hříčky zlaté mládeže, notně „pozlacené“ kostýmy Malwiny Chabecké. Postavy nosí saténová blýskavá trička, bekovky, fialovo-zlaté mikiny s kapucemi. Nejsme ani u moře, ani se kolem nemihnou tři králové, masopust nezačíná.

Hru uvede uklízeč, který přichází na scénu, nalézá amulet a „přetělesněním se“ obléknutím si kabátu se mění v „hybatele“ scénického dění šaška Feste. Všudypřítomný Feste pobíhá mezi paravány a spolu s ostatními herci jejich „šíbováním“ mění scénické prostředí. Ale aranžování paravánů nesleduje opětovné určení místa děje, ale nahodile jej přetváří. Feste místy naznačuje, že nalezeným amuletem ovládá průběh scénické akce. Evidentně se to daří až ve finále, kdy herce dokáže „zmrazit“ v jejich postavení. Pokud toto „zastavování“ nemá zásadní význam pro děj a jen prodlužuje klimax happy endu, pak si kladu otázku, jaký má takový amulet smysl? V představení zpředmětňuje děj (příběh lásky), divadlo jako takové, či rovnou pojem umění, který lze doslova uchopit. Bohužel není toto uchopení a pochopení v rámci Shakespearova textu v inscenaci dostatečné. Amulet hned v úvodu spadne přes rampu k divákům (pomáháme, taky jsme částí divadla), pak je ukryt uvnitř šaškova pytlíku a je vytasen až na konci. Úvodní rámec přicházejícího uklízeče ani není dokončen.

Inscenace sice může poskytnout hercům dostatek příležitosti pro rozehrání komediálních scén i proslovení mistrem dramatikem sepsaných monologů, těžko však přijímám takový „večer“ jako celek, či snad jako výpověď o světě. Přestože v replikách několikrát zazní slovo melancholie, hra (ani ne tak „hraní“ či „hraní si“) nezadržitelně spěje k závěru. Vše je zde prosté jako v rutinní inscenaci určené jen k provozování; Malvolio je jen nafoukanec, který ani v závěru nezaslouží lítost; Orsino je jen znuděný šlechtic; Feste jen smějící se šašek obklopený jen opilými bodrými kumpány... a dokud neumřeli hrají „Večer“ (or What You Will) dodnes.

Bavit se Shakespearem

[Marek Lollok] Večer tříkrálový je jednou z nejzábavnějších Shakespearových komedií, jejíž humor není třeba objevovat; je nutno ho ,,jen“ na jevišti udržet. Rozverností a frivolitou renesančních děl se nechali inspirovat i polští inscenátoři pod velmi nápaditým režisérským vedením Cezary Morawskiho.

Herci varšavské divadelní akademie se představením očividně bavili a svou uvolněnost přenášeli i do hlediště. Hra měla tempo a spád (celý kus trval pouhých 100 minut). Počínaje úvodní scénou ztroskotání lodi znamenajícího dočasné rozloučení sourozenecké dvojice Violy a Sebastiana se rozpoutává prakticky nepřetržitá smršť dynamické herecké akce (pro účinkující bezesporu dost fyzicky náročná). Zejména výstupy postav spadajících k relativně nižší společenské vrstvě (pan Tobiáš, Ondřej, Fabián, Marie a šašek Feste, v této verzi označovaný jako Blázen) jsou důsledně vystavěny metodou comedie dell arte. Slovní a fyzické gagy se sypou jeden za druhým, herci s akrobatickou obratností skáčou, padají, přehazují a prohazují si různé předměty i sami sebe, pošťuchují se, přičemž se velmi často využívá čtveřice tvárných kulis (scéna vytvořena Malwinou Chabeckou). Kartonové stěny, navzdory své výšce a korpulentnosti, jsou velmi snadno manipulovatelné a v mžiku umožňují zásadní změny prostoru. Několika jednoduchými pohyby je nainstalována šikmá deska, kterou je možné ihned ,,oživit“ lezoucími a klouzajícími postavami; tatáž deska se vzápětí snadno mění na obří postel.

Za ocenění stojí zejména vyrovnanost hereckých výkonů. Nad ostatní čněli představitelé Malvolia (Marek Kudelko) a Blázna (Konrád Daroch). Prvnímu se podařilo vystihnout charakter nakrucujícího se lidského ,,krocana“, člověka směšného pro absolutní neschopnost odstupu a nadhledu; druhý zase vynikal jako potutelný iniciátor většiny poťouchlostí. Velmi jim v tom pomáhaly kostýmy a převleky – Malvolio při svém tokání na paní Olivii odhalí nejen obligátní žluté punčošky, ale i tygrované spodní prádlo; Blázen zase baví v převleku za kněze, kdy navíc bravurně žvatlá.

Pro většinu obecenstva známý (nebo přinejmenším předpokládatelný závěr), v němž se záměna dvojčat vyjasní a komická zápletka se pro všechny aktéry příběhu definitivně rozplete, korunovala dobrou inscenaci. Překotný tok událostí se zpomalil a finální prozření umožnilo i vševědoucímu divákovi katarzně vydechnout.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kostium beztroski i magiczny

[Tomáš Kubart] Tragédie Malvolia byla potlačena. Snad zapomene všechny křivdy, hravosti hrstky opilců však bylo učiněno zadost. Polští inscenátoři (The Aleksander Zelwerovicz Theatre Academy in Warsaw), jejichž kolegové se zúčastnili též minulého ročníku, interpretovali Shakespearovo dílo jako hravou komedii plnou pohybu. Shakespearův text podlehl určitým škrtům a změnám, např. první výstup vévody Orsina byl zařazen až za druhý, tedy za vylodění Violy a kapitána.

Je večer, šeří se. Hlediště je prázdné, všichni odešli domů. Uklizeč zametá poslední prach s prken jeviště, rafiky hodin se blíží ke konci pracovní směny a na zemi leží zapomenutý kostým. Uklizeč jej přes sebe přehodí a s dvanáctistěnem v ruce se vrhá do merendy intrik a splývajících identit. Scéna pracuje se zrcadlením ve vertikální ose, čtyři pohyblivé pilastry dynamizují scénu různými směry. Na rubové straně látky, která pokrývá mobilní pilastry je zvětšenina grafiky, pravděpodobně nějaké mapy, zachycující řeku, pole a jejich okolí. V rozpitých obrysech některých segmentů grafiky lze spatřovat destrukci, rozklad - zrcadlení pak dává prostor fantazií, může jít o údolí, oslí hlavu ... Obraz scény se měnil otáčením bloků ve vertikálách, zároveň z lícové strany byl opakován stejný motiv, jen v jiné barevnosti. Vizuální povahu scény často pomáhalo definovat světlo.

Tobiáš Říhal s Marií se rozbíhají v skotačivém reji po jevišti, v hravosti laškují s lahvemi, kterým se nepodaří spáchat tříštivou sebevraždu a elegantně balancují na zručných končetinách herců. Hravá byla i herecká práce s gestem, např. Ondřejovo výmluvné „polib si“, kdy se dvakrát udeří nataženou levicí do pravého předloktí, napotřetí pravou ruku v lokti zlomí, a je jasno.Každý pohyb byl vřazen v jednotný stylizační rámec, režisér Cezary Morawski vedl vyrovnané herecké výkony pevnou rukou. Hravost objímala každou akci, plodila ji a byla jí plozena. např. když se Šašek roztleská, je mu rytmus přerušen Oliviiným plesknutím vějířem. Skvělým číslem je Tobiášův tanec s Ondřejem a Curiem, jde o samostatnou komickou scénu, stejně jako zpěv uklizeče, který stále třímá dvanáctistěn.

Scénu přemísťují a přestavějí podivuhodné postavy v barvami zamazaných kombinézách a zlatými maskami přes obličej. Malvoliův jaguár je malé ustrašené kotě, tragika jeho postavy vymizela, stal se skutečně směšným puritánem, jako byl před čtyřmi sty lety v Londýně. Mnohem důležitější než Malvoliův osud však byla hra a radost z ní. Das Spiel war Gutt.

Komentáře k článku

Nový komentář