Ven a dovnitř

[Marek Lollok] Kubánský mladík Juan prchá před komunistickou diktaturou do New Yorku. Země neomezených možností je zároveň zemí ostrých loktů a Juan je v ní nucen začínat od píky coby vrátný. Toto přízemní (zato však poetické) povolání je zvláštní – každý kolem vás musí projít, ať chcete nebo ne, s každým jste v kontaktu. Výhoda splývající s prokletím…

Juan (Ivan Jurečka) je vrátným v domě, v němž snad každý nájemník má svou úchylku – zavalitý muž po metrácích pojídající karamelky (Roman Vencl); lascivní alkoholička (Petra Kocmanová); ztřeštěný vynálezce (Ondřej Brett); salónní levicová intelektuálka (Anna Konigsmarková), pastor ,,dotykové“ církve (Marek Příkazký); zoufalá sebevražedkyně (Iveta Jiříčková) atd.. Postavy, jež jsou samy o sobě bizarní, byly bizarně vyvedeny i na jevišti: polštářovým břišním lavorem počínaje a mechanickou rukou konče.

Většina těchto výstředních figurek navíc má svého zvířecího mazlíčka, kromě psů a koček například taky chřestýše, medvěda či holubici, jež dostávají větší prostor ve druhé části představení. Princip personifikace zvířat s sebou téměř vždy přináší komiku; vidíme např. úlisného hada s chřestítkem, koženými kalhotami a kravatou, fenku Kleopatru v džínovém overalu s černými brýlemi, sexy a sporty čivavy apod..

Samotný Juan Ivana Jurečky povětšinou mluví klidně a tiše (jako cizinec míchá češtinu se slovenštinou), intenzivnější emoce vtělí do svého hlasu teprve ve scéně na psychiatrické klinice, kdy je invazivním lékařským zákrokem násilně nucen otevřít své nitro. Sugestivnost okamžiku je umocněna i projekcí rozdivočených zvířat a agresivní hudbou.

Antiiluzivní úvod (k jehož duchu se v závěru inscenace vracíme), kdy nás všichni protagonisté (ještě nerozlišeni kostýmy) vpravují do děje, bychom neměli jen tak přehlédnout – ve vtipném tanečním výstupu se za pomoci autorského komentáře rozděleného mezi účinkující letem světem seznamujeme se základní situací a všemi postavami hry, a zároveň je tímto předznamenán kolektivní duch inscenace pokorně sloužící vůdčí ideji díla. Právě za nezištné a důsledné hledání obsahu a významu pojmu lidská svoboda a jeho eventuelních mezí si studenti JAMU zaslouží pochvalu. Vždyť nejen osud autora Reinalda Arenase, nás přesvědčuje, že příběh neustále prchajícího Juana ještě zdaleka není věcí jen historie a literatury.

Šel pes, šla kočka, šlo quarteto čivav a vrátný stál...

[Martin Macháček] Inscenace Vrátný, dramatizace románu Reinalda Arenase, vypráví podivuhodný příběh kubánského emigranta Juana, který se v zemi zaslíbené – USA - stává vrátným. Je zaměstnán v domě plném zvláštních figurek. Panoptikum postav připomíná osazenstvo hotýlku z Wendersova filmu Million dollar hotel a styl vyprávění příběhu Tarantinova filmu Čtyři pokoje. Jednu z narativních linií tvoří také pomyslná přítomnost samotného Arenase s kubánskou vlajku kol krku, který celou inscenaci otevírá zuřivým klepáním do psacího stroje. Tváří se stejně zasmušile jako Javier Bardem, coby představitel Arenase ve filmu Než se setmí...

První polovina inscenace zavádí Juana mezi jednotlivé obyvatele domu. Seznamuje se s jejich mikrosvěty, obsesemi a vztahem k tvorům, jež jsou jedinou opravdovou společností v jejich “celách”. Vrátný jako průvodce fantaskním kabaretem. Každému z obyvatel je přiřknuta vizuální stylizace a signifikatní znak, který jednoho odděluje od druhého. Např. Juanova milá – podivínská Mary se sebevražednými sklony, má v pokoji na podlaze umístěnou výstavní rakev ve fialové barvě, či náruživá Brenda vlastní apartní huňaté křesílko, na jehož dně odškrtává aktuální počet milenců a další roztodivné, roztomilé detaily a artefakty. Avšak jednotlivé “epizody” mezi sebou kvalitativně kolísají. Představitel Vrátného Ivan Jurečka se světu nájemníků vymyká – je civilní, nestylizovaný a ve vnímání reality za “horizontem” ostatních postav. Dveře pro něj znamenají komplexnější symbol. Druhá polovina inscenace zavádí Juana do zcela jiného, formálně odlišného, celkově preciznějšího světa. Do sklepa. Herci mimo obyvatele domu totiž sehrávají i jednotlivá zvířata. Ta se rozhodnou, že od lidí odejdou do vlastní říše, k níž Juan bude “klíčníkem”.

Atmosférické vyprávění úzce spjaté s filmovými postupy, barvitou hudbou, vizuálně podmanivou světlenou kresbou a systematicky členěnou mizanscénou otevírá dveře do široka. Fantaskní podobenství o úniku z nepochopení okolím až na drobné přehmaty a šumy utváří koherentní tvar a stojí za to stát. U dveří.

Komentáře k článku

Nový komentář