Staré pověsti české – proč je uvádět v klasickém kukátku?
Nejednotnost témat. Divácky ne příliš atraktivní tituly. Poloprázdné hlediště. Takto v současné době vypadá situace na činoherních představeních ve Slezském divadle. Navzdory tomu, že inscenace po profesionální stránce vysoce převyšují rámec oblastního divadla (jako sukces měsíce byla v Divadelních novinách označena česká premiéra hry Anna 11. března). Z této tendence nevybočují ani Staré pověsti české, nejnovější titul činoherního souboru.
Jiráskovo dílo z konce devatenáctého století je ve Slezském divadle uváděno v režii Vlastimila Pešky, jenž je podepsán rovněž pod adaptací. Právě ta byla pro oživení předlohy nezbytně nutná (aktualizace a přiblížení díla pohledu soudobého diváka). K obrodě a především zatraktivnění základních legend naší historie (O Čechovi, O Krokovi a jeho dcerách, O Bivoji, O Libuši, O Přemyslovi, Libušina proroctví) přispívá i složka hudební (také pod ní je podepsán Vlastimil Peška).
Inscenace je koncipována jako „divadlo na divadle“. Celým příběhem prostupuje sbor (dav), který přejímá funkci vypravěče, jenž s mírnou nadsázkou, za využití široké škály divadelních prostředků, dává nahlédnout do našich dějin. Ty Peška zobrazuje nejenom v obecné rovině (odpovídající intencím Jiráskovy předlohy), důraz rovněž klade na detaily komického expresivního herectví (zvířata jsou znázorněna evokací charakteristických rysů – naprostá hluchota tetřeva hlušce, roztažené prsty rukou jako parohy jelena). Ve spojitosti se zvířaty (medvěd, kanec), jejichž přítomnost podněcuje další dramatická jednání, je využito obličejových masek.
Staré pověsti české - legenda jednoho národa. Peška je po stránce herecké pojímá jako dílo ansámblové, z něhož nikdo výrazněji nevyčnívá, ani se v něm jeho umělecký projev zcela neztrácí. Charakteristickými prvky pro tuto inscenaci jsou gradace, tempo. Faktory spojené s poutí (a to nejenom v metaforické rovině) napříč našimi dějinami. Cesta, po níž se předci Čechů vydávají, ubíhá rychle, až zběsile, krkolomně se vlní krajinou (zcizující postupy uplatňovány v přesahu od jeviště směrem k hledišti), často je zalita nenávistnou krví barbarů, jen zřídkakdy se z ní ozývají orgastické výkřiky. Cestu lze vnímat jako obrazné vyjádření neměnnosti jednání lidí, neschopných vyvarovat se chyb učiněných předchozími generacemi. Všudypřítomný pohyb, věčně se opakující gesta, slova (vyjmenovávání jednotlivých členů v průvodu předků) jen poukazují na marnost a čitelnost lidských činů. Při koncipování herecké složky se režisér nezaměřil ani tak na výraz ve smyslu vykreslení psychologického profilu, primárním aspektem se pro něj stává stupňující se rychlost akce (motiv opakování s gradující tendencí). Vedle tohoto postupu, především v druhé části inscenace, uplatňuje zcizující princip (déšť z konve a následné utírání podlahy, oštěp pro Bivoje). Ten se tak, vedle komiky pramenící ze situace, stává dalším zdrojem humoru.
Pohyb, který zaujímá v rámci inscenace význačnou úlohu, ovlivnil veškeré složky, scénickou nevyjímaje. Hostující Tomáš Volkmer vsadil na jednoduchost a zároveň funkčnost scény, čehož docílil užitím dřevěných praktikáblů, ve vertikále rozšiřující prostor, nadto mající významotvorný účel (evokace trůnu, Vyšehradu, Řípu). Rustikálnost, stejně tak pohanství se odráží také v návrzích loutek-manekýnů. Z materiálů převažuje dřevo (loutky, jejichž tělo je stylizováno do tvaru kříže), jen sporadicky doplněno o látku. Pro Pešku pověsti představují nejenom příběh, mající historický základ, jsou to i díla s nádechem fantaskním (stínohra oddělená od proscénia závěsem z tylu) až éterickým (vzývání bohů). K tomu dopomáhá také živá hudba, přičemž slova písní ilustrují děj.
Peškovu inscenaci lze ocenit pro nenásilné skloubení klasického příběhu z naší historie s nadsazeným pohledem moderního člověka či hudební stylizaci (bubnování) přispívající ke kadenci děje. K pozitivnímu náhledu na dílo přispívá také syntéza jednotlivých divadelních druhů. Nicméně i přes to by vnesení legendy s prvky bezmála féerie mnohem více slušelo divadlu loutkovému.
Slezské divadlo Opava – Alois Jirásek, Vlastimil Peška: Staré pověsti české. Adaptace, hudba a režie Vlastimil Peška j. h., scéna Tomáš Volkmer j. h., kostýmy Alice Lašková j. h., korepetice Jarmila Táborská j. h., choreografie bojových scén Jan Krásl, dramaturgie Blanka Fišerová. Premiéra 7. března 2010.