Shakespearova Bouře

Režisér Zdeněk Dušek se rád pohybuje v žánru komedie. Toto inklinování ovlivňuje jednak samotný výběr her, které následně inscenuje, tak i způsob režijní práce. Jak sám říká, fascinují ho především záměny postav, hra, v níž se postava za někoho vydává. Povinná je situační komika. A Zdeněk Dušek při ní nesklouzává k prvoplánové podbízivosti, jež bývá pro mnohé režiséry cílovou metou. Umí pracovat s klasickými komediálními texty (Lakomec v Divadle Petra Bezruče, Bez Roucha v Městském divadle v Brně aj.) stejně dobře jako s herci. Například v roce 1995 spojil tehdy méně známé herce z brněnského divadla Husa na provázku a HaDivadla v inscenaci Commedia dell´arte, kterou uvádí s úspěchem přes patnáct let Divadlo Spolek sešlých. Mohlo by se zdát, že Zdeněk Dušek patří k těm ojedinělým tvůrcům, kteří dokážou spojit nespojitelné – divácký úspěch a umělecké ambice. O to usiluje i v šumperské Bouři.

V inscenaci proti sobě stojí dva světy. První se blyští, až oči přecházejí, hlava nevěřícně krouží po dráze stroboskopických efektů a do dáli odlétají bublinky z bublifuku. Sladký svět zářivých barev zastává funkci fikčního prostoru, který byl stvořen pro mladý zamilovaný pár. V něm Miranda (Vendula Fialová) dává na odiv uvěřitelnou naivitu, děckost. Patřičně otevírá a špulí ústy, neboť Ferdinand (Jan Kroneisl) je opravdu nejsladší muž, kterého kdy spatřila. Proto se kroutí, vrní v žluté sukénce a bílých punčoškách. Kvůli němu přece fňuká na celé okolí, a komu se to nelíbí, tomu na záda vyskočí. Co naplat, že sedí na zádech třeba vlastnímu otci. A Ferdinand, ten může být rád, že nemusí skrývat své nedostatky. Učaruje přece každého a nepotřebuje ani Prosperova (Petr Komínek) kouzla. No uznejte, koho by neokouzlil pohled na prkennou chůzi postavy, která dřevo i nosí, a to v plechovém kyblíku. Do vědra ale samotný Ferdinand musel nejprve spadnout a vyplavat na samém začátku. Ariel při něm rozpoutal bouři na kolečkovém vozíku a jednotlivé aktéry vyměnil za loutky. Scéna Jana Štěpánka vytvářela dojem kosmického prostoru, byla funkční a jednoduchá. Sestávala ze stříbrné rampy, jež členila jeviště na dvě části. Na spodní části ležel kvádr a dvě otevřené dřevěné skřínky a nad horní částí byly zavěšeny koule různých velikostí, které připomínaly vesmírná tělesa. 

Komické dvojici pubertálních postav v průběhu děje sekundovali kočkující se Kalibán (Lukáš Matěj) a Trinkulo (Václav Vítek). Největší posun spatřuji u Kalibána, který nebyl zrůdou, ale karikaturou, zvířetem s plyšovou hlavou. Choval se sice jako veverka, netoužil však po oříšku, ale po flašce. A vůbec po zvířatech v Bouři nebyla nouze. Prospera nazvali slepým krtkem a z Ariela se na konci vyklubala divoká šelma. Vše by fungovalo skvěle, nebýt ale druhého světa, který zaplňovaly postavy v omšelých kádrových uniformách. A těm ani ve spánku nesvědčila bratrská objetí. Divák se najednou trápí nad složitě předváděnou zradou a utrpením. Komická rovina textu na jevišti díky jednotlivým hercům fungovala, avšak nikoli ta vážná.

Komentáře k článku

Nový komentář