Rebelský bandita
Ondřej Elbel, dramaturg Divadla Šumperk, se ujal režie muzikálu, který pro divadlo Husa na provázku v roce 1975 zdramatizovali Milan Uhde (libreto) a skladatel Miloš Štědroň (hudba). Legendární inscenace v režii Zdeňka Pospíšila se stala vzorem pro řadu dalších zpracování. Daný titul doposud režírovaly takové osobnosti jako Vladimír Moravek či Peter Gábor. Baladu pro banditu na motivy Olbrachtova díla zařazují na repertoár i menší oblastní divadla, která takto naplňují kapacity svých sálů. Již z tohoto hlediska považuji výběr titulu za správný. Dává příležitost, aby repertoárové divadlo s omezenými možnostmi nalákalo diváky. Na obranu takto komerčně pojatého titulu lze poznamenat, že rozhodně nemusí být variací předchozích zpracování. Naopak může vyprovokovat tvůrce, kteří se mohou pokusit objevit nová východiska a inovovat již klasický příběh zbojníka z Podkarpatské Rusi. V Divadle Šumperk zvolili střední cestu. Nepokoušeli se napodobit provázkovskou inscenaci, ani se střemhlav nepustili do čistého muzikálového novotvaru.
Nikola v podání Václava Vítka je samolibý rebel. Nosí džínovou bundu, lakované polobotky a v zásadě sedí pouze rozkročmo. Zkrátka typický nanicovatý floutek, který ví, že je lepší brát než dávat. A tomu uzpůsobuje své chování. Do svatby se příliš nehrne, neboť Eržika mu přece i tak zůstane sexuálně povolná. Touží po vzrušení, napětí, záměrně se vystavuje nebezpečí, protože ani smrt pro něj nepředstavuje hrozbu. Nikola je vyvrhel společnosti, nedokáže se integrovat mezi místní obyvatele. Stylizace frajera ani způsob, jakým ztvárňuje Václav Vítek Nikolu, však diváka nepřesvědčí. Špatně předstírá zkroušenost z osamění, ztráty syna i manželky.
Oproti němu mírně emancipovaná Eržika (Lenka Košťáková) ukazuje, že chvílemi dokáže být obyčejnou ženou plnou chyb, co potřebuje lásku a péči i od obyčejného četníka. Má přece právo na pokojný život. Kdo však z tragédie těží, je židovský Mageri (Petr Komínek), jehož hospodu scénograf přeměnil na barový pult. Na zdi visí tabule, na které se namísto čárek od piva odškrtávají mrtví. Tento motiv prostupuje celým dějem. Pokaždé když někdo umírá, se děj zastavuje a postavy zkamení. Mageri připíše čárku na tabuli a teprve poté padá na zem mrtvá osoba. Na konci představení se tabule symbolicky maže. Přichází očistec, v němž Mageri zametává jakékoliv stopy po mafiánských praktikách, nastává stěhování do Poloniny.
Inscenace obsahuje efektní momenty, ale jako celek se vleče. Na začátku je patrná snaha provokovat, útočit na emoce diváka. Nikola například brutálně usmrtí starou ženu prudkým úderem pušky. Stejným způsobem umírá v závěru inscenace Nikola, jen zbraň byla vyměněna za sekyru. Děj se zacykluje. Jednotlivé výstupy, mající na začátku rychlé tempo, se vytrácejí, tempo postupem času polevuje. Hybnou silou, dynamizující děj, představují pouze písně. Ty jednak problematizují předcházející události, ale i metaforicky komentují příběh. Sympatické pěvecké výkony nabývají na přesvědčivosti zejména ve sborovém propojení se skupinou Golden Kiks. Divák přesto odchází s rozporuplným pocitem, že všechno nefungovalo tak, jak mohlo.
Divadlo Šumperk – M. Uhde, M. Štědroň: Balada pro banditu. Režie Ondřej Elbel, scéna Pavel Borák, kostýmy Hana Kubešová, hudební nastudování Petr Juřička, choreografie Sergej Sanža. Premiéra 31.10. 2009.