Allen G. nemá čas!
Letošní ročník regionální přehlídky divadelních souborů Velká Inventura je v Plzni již šestým dílem nadějně se rozvíjejícího festivalového seriálu. V minulém ročníku se objevila divácky přitažlivá jména divadelního solitéra Jakuba Folvarčného, či legendárního pardubického seskupení Jumping Hamada. Na zahájení, kde se již tradičně prezentoval Plzeňský soubor Evrybáby, avizoval organizátor festivalu Roman Černík představení Divadla HoMe, Karlovarského souboru Dagmar, Spitfire Company a především DJ´s experimentátorů Handa Gote, kteří vystoupí v pondělí.
Věci jsou symboly sama sebe
Program k inscenaci Čas G. připojuje k divadelní skupině Evrybáby přívlastek ženská. Nevím, nakolik se ženské divadlo liší od mužského a zda má nějaký význam rozlišovat tyto oblasti, když ženské bylo především téma a monology, ale ne divadlo.
Šest hereček stojí v základní, nicneříkající mizanscéně, holá scéna v prostorách Moving Station je rozehrávána pouze dynamicky se střídajícími monology postav, doplňovanými občasným trhnutím hlavou jedné z hereček. Vše na scéně mělo však pouze jeden účel a jakmile jej splnilo, mizelo v chřtánu nepotřebnosti. Na židlích se pouze sedělo, kytara byla přítomna po celou dobu představení, jen aby se na ní ke konci zahrálo pár tklivých akordů. „Věci jsou symboly sama sebe“ řekl kdysi Ginsberg a Evrybáby jej pochopily doslovně.
Trhané herectví, které se pokoušelo naplnit požadavky režie a zdůrazňovat „typicky“ ženská gesta (která byla „kupodivu“ pečlivě odpozorována), rozhodně nevytvářelo harmonickou eurytmiku. Gesta byla jasná, výrazná, jenže herečky na sebe navzájem nereagovaly, a tak všechna zapadla v pouhém „předvedení typičnosti“. Evrybáby čekají na muže, na svého spasitele, v submisivní odevzdanosti čekají rozkazy od někoho, kdo jejich přítomnost ani nezaregistroval. Šest žen hojí své rány, opakují se repliky: „Není s váma lehkej život. Udělali bysme líp, kdybychom šli od sebe. To říkáš pokaždé a pokaždé se vracíš …“, které každá z žen zopakuje v celku.
Žena v růžových šatech klečí na zemi, tklivě vzpomíná na minulé lásky, přičemž z ničehonic prohlásí: „Jsem racek.“ Jenže žádný z Čechovových ptáků nad scénou neproletěl, a žádný nezanechal takovou stopu, jako jeho okřídlenec mořských břehů.
Čas G. v bodě G.
Podivným nepotřebným chuchvalcem v inscenačním tvaru bylo blikání stroboskopu. Zatímco v nedávném vystoupení Pražského KALDU ve Stvoření bylo jeho efektu využito naprosto funkčně, v Čase G. pouze vatově vyplňoval mezery mezi jednáním. Navíc čtyři sekvence stroboskopového blikání unaví světločivé buňky v lidském oku a pozornost vnímatele je pak roztříštěna. Hudba fungovala jako pouhé intermezzo mezi jednotlivými výstupy a nereagovala na dění na scéně.
Šlí Chinmoy a smysl bytí
A řeší se ženství a řeší se Ježíš a Víra a Spasení a Zločinci, kteří došli onoho Spasení a také ti, kteří jej nedošli a hříchy a levá a pravá ruka. A řeší se spasení a řeší se duchovno a řeší se podstata ženství a samoty a Wisława Szymborska.
V Praze stojí na plakátech Šrí Chinmoye tato podivná věta: „Každé lidské bytosti byl dán život za určitým účelem.“ V případě souboru Evrybáby tím účelem však určitě nebylo divadlo, ač nástroje k jeho dosažení nejsou v jeho rukou úplně nepoužitelné. Na pana G. se čekalo dlouho. Ale nevím, jestli se Allenovi G. vůbec chtělo přijít.