Hurá, výlet do dětství!

V rámci festivalu Brněnský lunapark aneb Divadlo ke kávě vystoupili na nádvoří Domu pánů z Kunštátu herci Divadla Facka Bára Milotová a Michal Bumbálek. V roli servírky a číšníka procházeli mezi plně obsazenými kavárenskými stolky a rozdávali divákům „divadelní menu“, v němž stálo: „O princi a princezně (křupavý steak z draka), O veliké řepě (vegetariánské bio), Otesánek (super obrovská recyklovaná porce).“ Diváci si následně mohli objednat, na co mají chuť. Většina publika preferovala vegetariánskou bio stravu. Herci odložili servírovací tácky a díky šišlavému oslovování obecenstva a díky jejich otevřenosti a vřelosti se dospělé publikum stalo davem nadšených dětských diváků, kteří byli v iluzivním prostředí, jenž se hereckou akcí proměnilo z kavárenské zahrádky v divadelní sál, nedílnou a plnohodnotnou součástí představení.

Bára Milotová a Michal Bumbálek potřebovali pro realizování pohádky O veliké řepě doplnit herecký ansámbl o představitele Vnučky, Pejska, Kočičky a Myšky, takže se celé publikum rázem stalo zpočátku nedobrovolným účastníkem hereckého konkurzu. Těm „vyvoleným“ ještě před začátkem pohádky bylo vysvětleno, jakým způsobem a s jakým pocitem mají vstoupit na scénu a jak budou tahat řepu. Aby noví členové souboru vše pochopili, Michal Bumbálek z dočasné pozice režiséra neustále zdůrazňoval: „Udělej to imaginárně. To znamená jenom jako, víš?“ Slovo imaginárně bylo během ilustrace samotného příběhu vysloveno ještě mnohokrát – hrálo se v imaginární díře, do které Dědek (Bára Milotová) při sázení semínka spadl, poté vylezl po imaginárním žebříku, jež mu přinesla remcající Babka (Michal Bumbálek) z imaginární stodoly. Nakonec vyrostla i imaginární řepa, takže se neodkladně blížil výstup „hereckých začátečníků“. Během tahání řepy však měli zkušení herci připravenou „choreografii“ (v divadelní praxi – podle Bumbálka – nazývanou „choroška“), kterou však představitelé Vnučky, Pejska, Kočičky a Myšky bez problémů zvládli. Její obtížnost ale záměrně neodpovídala tomu, jak složitě byla vylíčena – jednalo se totiž o pouhé synchronizované máchnutí rukou, jež značilo stírání potu z čela.  

Otevřená forma představení, které bylo vystavěno improvizací na předem určeném základu, umožňovala hercům plynule přecházet z role kavárenské obsluhy do „role“ herců, v níž se před diváky neskrytě domlouvali, co, kde a jak budou předvádět. Zároveň hráli vypravěče posouvající děj kupředu a určující fiktivní prostředí, a také režiséry, kteří vysvětlovali svým méně zkušeným kolegů jejich úlohy, čímž v představení ironizovali divadelní zákulisí a prostředí zkoušek. Právě tyto okamžiky, záměrně bortící částečně vytvořenou iluzi v rámci pohádky, byly stěžejním zdrojem komiky.

Poté, co bujarou oslavou skončila pohádka O veliké řepě a poté, co herci (včetně herců – diváků) byli odměněni zaslouženým potleskem, následovala další pohádka O princi a princezně, v níž se opakovaly inscenační postupy užité v první produkci. Role prince a princezny byly opět obsazeny diváky a profesionální herci zůstali režiséry, čímž vytvořili situaci, ve které při zkoušení závěrečné scény učili „nováčky“, jak dostatečně pateticky zahrát „happy end“, bez něhož „v divadle není katarze“, jak pronesl Michal Bumbálek. Závěrečná bouřlivá reakce publika jeho ironický výrok jen potvrdila a Bumbálek druhou pohádku zakončil slovy: „Vidíte, jak jste je dojali?“

Báře Milotové a Michalu Bumbálkovi se výhradně hereckou akcí, vzájemnou sehraností a kolegialitou podařilo zaujmout v neobvykle vysoké míře dospělého diváka, sledujícího pohádku pro děti. Je příjemné vrátit se na krátkou chvíli do dětství a přitom stále rozumět i „dospěláckým“ vtipům.

Komentáře k článku

Nový komentář