Take me, Spanish Caravan

V druhé inscenaci se v rámci plzeňské variace festivalu Velká Inventura představilo uskupení HoMe s charismatickým Američanem a monodramatem Malý člověk Egona L. Tobiáše.

Vejdete do sálu, který je bílým stanem. Jste uprostřed bílého prostoru, kolem vás závěsy bílé látky a čtyři muži v bílém oblečení postávají uvnitř prostoru. Hledištní prostor je rozeset v jevištním a jeden z inscenátorů vás při vstupu do stanu ujistí, že „hrát se bude tak nějak všude.“ Na zemi leží knihy, vyskládané do pravidelného kruhu, muži v bílých šatech postávají u laptopů, projektorů, zní hudba, evokující 30. léta s příměsí elektronického experimentátorství.

Take me to Portugal, take me to Spain

„Představte si dvě knihy, které ovlivnily váš život.“ Hned mne napadl Orwell a Vian. Howard Lotker, hlavní interpret Malého člověka, za chvíli předvede zkroucenou karikaturu s prohlášením, že je Winston Smith, nesoucí tíhu totalitního systému. Je v jevištním prostoru sám, drží situace, mluví o knihách. Na stěny stanu je zatím promítáno několik různorodých obrazů a obrazců. Lotker se zastaví jako socha a vyzývá diváky, aby na něj naskládali co nejvíce knih, jeho kolega Zdeněk (Zdeněk Burian) bude jejich počet zaznamenávat a vážit. Tento proces se opakoval několikrát, i slečna fotografka si zformovala Lotkera do pozice svého van Gogha. Diváci zajímavě komunikovali s tělem a knihami, se zvláštní jemností je pokládali na hercovy partie, jakoby chtěli vyhrát soutěž. Inscenace byla rozdělena do 8 fází, podle Reichovy teorie orgonu.

Yes, I know you can

Wilhelmu Reichovi byl věnován zbytek představení, v němž diváci simulovali davy mládeže při Sdružení pro sexuální politiku protelariátu („Člověk nechce, aby mu někdo připomínal, že je zvíře.“), byli partnery v dialozích (a slečna fotografka četla part Einsteina) a zkoušeli typické postoje amerických mladíků (zkoušel jsem olověnou vestu). Matěj Beneš doprovázel představení hudbou a rozesílal k divákům nezbytné propriety (pozůstatky spálené knihy Petera Reicha). Žádný pád do pathosu, trapnosti či přepjatosti se nekonal, ani v momentech, kdy se Lotker svíjel ve spastických výbuších na zemi. Představení bylo krásným momentem v čase, kdy hrstka lidí byla součástí prostoru i dění - a já chtěl odjet s tou bílou karavanou zázraků a orgonů.

Komentáře k článku

Nový komentář