Tanec v kyselém dešti
Dörner, Procházka a Smolík jsou jména, která již nějakou dobu vzrušují současnou divadelní scénu. Dva z nich spolupracují s Buchtami a loutkami (Dörner, Tomáš Procházka), poslední jmenovaný se věnuje scénografii. Třetím dílem festivalového seriálu plzeňské Velké Inventury bylo vystoupení fenomenálních Handa Gote, které jsem v předchozí recenzi nepřesně označil za DJ´s experimentátory. Jejich tvorba by se však dala směle označit za DJ´s, VJ´s a to vše bez softwarů a integrovaných obvodů. Jen dobré nápady a šikovné ruce mládenců z týmu, jehož název v japonštině prý značí „pájku“.
Reklama na Kraftwerk
Reklamní deska? Reklama na reklamu? Spíš v kyselém dešti značek a PR nadnárodních kolosů se tančil šamanský tanec - na zakletí společnosti. Sponzoři Allianz, Škoda auto a mnoho zajímavých log a sponzorů, PR Handa Gote na ručně malované desce, překližka, pomalovaná asfaltem. Před reflektory stojí zbarvené lahve, které tlumí jejich přímé světlo a zároveň vytvářejí příznivý světelný efekt (láhev působí jako zdroj světla). Promítačky, projektory, diapozitivy, magnetofon.
Představení je rozděleno do tří částí, každá je uvedena hlasem, který avizuje budoucí dění na jevišti. Anglická verze pojednává o tomtéž, a tak se trvání intermezza zdvojnásobí. Dörner se Smolíkem spolupracovali s bratry Formany a prvky jejich kabaretní bizarnosti je z tvorby Handa Gote cítit (například efekt „Z“ jako přiznaná součást divadelní formy). A zazní Kraftwerk, ve scénickými artefakty jasně vymezeném jevištním prostoru. Dva metaloví neandrtálci (Smolík, Procházka) v tričkách Slayer a Guns´n´Roses ubíjí zvíře (reklamní tašku Albertu) za zvuku bzučící elektřiny z mnoha elektrických přístrojů. Po „usmrcení“ zvířete Alberta si nasadí Smolík tašku na hlavu. Z otvoru u krku vytahuje taškou ven magnetofonovou pásku, do níž zní ruská zpověď submisivního robotnika („Ja tvoj robotnik...“) Jeden z neandrtálců (Smolík) před námi stojí s mikrofonem a jako před fórem vykládá o řešení problémů našeho světa. Unavenost tématu (zachraňme svět!) neupadla v pojetí Handa Gote ani do patosu, ani do trapné perzifláže, ale v nadhledu dokázala poukázat na směšné intelektuální snažení některých spasitelských jedinců a skupin.
Uštvání Molocha
Handa Gote přecházeli snadno z démonické roviny do nadhledu mírné perzifláže, pomocí jednoduchých modifikací hlasu a projekce. Zajímavý byl moment, v němž na sebe Smolík a Procházka vystřelili šípy, jejichž konce byly zakončeny osmahlými toasty (což mi připomnělo performance Ulaje a Mariny Abramovič a akce Chrise Burdena). Další rovina byla inscenátory rozvíjena vzkazy napsanými na stěně, v nichž variovali názvy slavné návrhářské firmy (svuitonluis, nluisvuito, isvuitonlu apod.). Divadlo zpěvu (na Dörnerově kytaře stojí nápis „This machine kill fascisti“), akce, ztrácení identity (Smolík si nasadí masku, na tu nalepí papír s kresbou obličeje, který zapálí. Po shoření papíru zůstane maska jako lebka. Otočením masky odpředu dozadu se mění Smolík v kata.) a ničení reklamních značek. Jako kocour chycen rošťáckými kluky, běhá Procházka s plechovkami, přivázanými ke kalhotám kolem dokola v kruhu, se značkami Adidas, Nike a Puma na těle.
Uštvání molocha? Konec odumírání deštných pralesů? Spasení lidstva? Asi ne. Ale tanec v kyselém dešti měl smysl.
Handa Gote, Rain Dance, Moving Station, Plzeň