Hledá se absurdita. Zn.: lacině
Nikdo. Nikdy. Nikde. Skoro to vypadá, jako bych citoval Bondyho. Další z perel na náhrdelníku plzeňské Velké inventury byla inscenace monodramatu ostravského autora Jiřího Jarkowského v režii hereckého virtuóza Petra Vaňka, Unicorn. Beckettovská inspirace protínala každou část projektu Spitfire Company, autorsky ne zcela zralého díla, které se mnohdy utápělo v obrazových klišé a formulačních naivitách. „Kdy teď, kdo teď, kde teď.“ (Vladimír, 75 let, herec v důchodu).
Do zvuků deště z reproduktorů zní hučení, skřípání. V setmělé a vymetené scéně stojí muž. Nesrozumitelně mumlá. Pod nádražní budovou projíždí vlak. Je 20:15 a za deset minut pojede další. „Kdy teď, kdo teď, kde teď.“ Správná otázka. Jen chybějící otazník je trochu znejišťující. Ztratil „Vladimír“ schopnost dorozumět se? Wittgenstein kdysi napsal, že kdyby lev uměl mluvit lidskou řečí, stejně bychom mu nerozuměli. Objektivní význam znaku je zpochybnitelný a souvisí s kolektivním vědomím.
Vladimír zvažuje, zda může být příbuzným jednoho ze svých opeřených přátel. Podivnou sofistikou však dochází k závěru, že ptákem být nemůže, protože kolem něj nejsou žádné mříže. Podobných sofistik bylo v dramatu více. Výši patra, ve kterém se nachází, určuje Vladimír podle výše protějšího domu. Uvažuje asi takto: „Pokud je protější dům bez přízemního bytu, jsem ve čtvrtém patře, ale jestli ten můj přízemní byt má, jsem v pátém.“ Jenže takto řazené informace rozhodně nevyznívají ani v nejmenším absurdně, protože přízemí není patrem, a tak dilema „čtvrtého“ nebo „pátého“ patra padá, stejně jako fatalita neurčitelnosti prostoru, ve kterém Vladimír přebývá. A s tím také absurdita činžovních domů.
„To, co dělá byt hřejivým místem bezpečí“, vystoupá v ladných spirálách Vaňkova pravá ruka k výšinám, „zde chybí.“ Spustí se prudce dolů. Symbolika rukou a gest se objevovala ve Vaňkově herectví častěji, např. v momentě, kdy hovoří o migréně: „Trpí jí jen géniové.“ Levá ruka vyletí nahoru. „A ženy.“ Srovná pravou ruku téměř s úrovní podlahy.
Jde opět o nějaký příběh neurotika? Utápějícího se v euforických vlnách výroků, typu: „Svět za dveřmi (pokoje) číslo 402 je nebezpečný.“ Z hlediska dramatického textu jde o znovuobjevování světa, Jarkowský se zřejmě pouští do neo-surrealistického ověřování reality. Jenže trochu naivně. Nejenom, že neuzavírá beckettovské cyklení, ale nedává prostor žádným tématům. Zůstává v rovině pubertálních otázek po tom, co „je“ a co „není“ a co, pokud možno „ubližuje“ (zářivka způsobující migrénu), a co „neubližuje“ (Šťastná osoba, heřmánek, matka). Stejně povrchní zůstává v rovině dramatu vykreslení stárnoucího herce. Neustále opakuje (to má být to „beckettovské“ cyklení?) „mí přátelé“, když mluví o raccích, a opeřenci mořských dálek se neslyšně chechtají za okny jeho bytu ve čtvrtém patře. Jako stárnoucí muž by mohl ještě chodit za kačenkami do parku k jezírku, nebo postávat jako Kaktusovej Jack u supermarketu a nadávat dětem. „Mí přátelé.“ Klišé jak z Hitchcockova filmu.
Podobným paradoxem, z něhož mizí jakákoliv absurdita, je Vladimírovo měření času. Každou neděli mu jakási „Šťastná osoba“ přinesla puding. A podle toho poznal, že je neděle. V průběhu vyprávění však přiznává, že jednou dostal puding, když nebyla neděle. Prý si počítal. Zmatenost jedince, který se ocitá v neznámém prostoru a neschopen určit čas, se opět trochu zmírňuje. Pokud je puding jediným signálem, který pomáhá starci zorientovat se v řece času, jde o hořký symbol samoty ve stárnutí a „tekuté“ paměti. Pokud jedním dechem dodává, že dny počítá, absurdita opět plandá jako dlouhý jazyk, vyplazený z úst uhnané racionality.
Vaněk předvádí let svých vnitřních orgánů, tlusté střevo přistálo ve fialových vlasech důchodkyně, přirození na nose malé holčičky. Rituál cucání kamenů a hledání algoritmu pro správné pořadí kamenné rodiny starce je prý hledáním řádu. Rituál samoty. Samota, rituál. Divadlo. Divadlo a co?
Zdůraznění absurdity? Ale vždyť se v životě starce dějí normální věci! První patro je vždy nad zemí, a heřmánek není třeba vidět k tomu, abychom věděli, jak voní. Ani uchvacující výkon Petra Vaňka nemohl zachránit nudný příběh starého Vladimíra, který ztratil Estragona.
Co by na to řekl Grotowski?
Spitfire Company. Jiří Jarkowsky: Unicorn. 28. 4. 2010, Velká inventura, Plzeň, Moving station.