V pořádku dámy, můžete pokračovat...
Poslední perla dopadla na dlaždice sálu Jižního nádraží v Plzni. Cink, cink! A já už chápu, proč mohl ten náhrdelník patřit dámě, a proč by soubor Evrybáby měl být „ženský“. Křehké intimní představení v Klatovském stálém divadelním prostoru, sestávající z textů jedné z nejdůležitějších postav českého současného výtvarného umění, Adrieny Šimotové, bohužel příliš zájemců nepřilákalo. Svěží scénické nápady zpřítomnily Hlavu k listování plnou lyrické éteričnosti a něhy.
V aréně hlediště, sestavené na jevišti klatovského divadla, sedí možná dvanáct lidí. Podobně jako včera, i dnes mne napadla myšlenka, zda častějším divadelním jevem není divadlo jednoho herce, ale divadlo jednoho diváka. Pět pláten o rozměrech zhruba 2x2 metru dělilo scénu v jedné linii. Ta vedla souběžně s protilehlými řadami židlí, takže vytvářely sedm samostatných prostor. V každém bloku se odehrával jiný příběh. Mezi rámy napjatého papíru probíhá tichá promluva, mezi člověkem a materiálem. Mezi ženou a tvarem, bytostí a plochou.
Adriena Šimotová (6. srpna 1926), patří k nevýznačnějším osobnostem českého současného umění. Celoživotní přítelkyně malíře a grafika Jiřího Johna pracovala s různými materiály a technikami a její osobnost měla vliv na vývoj např. olomoucké výtvarné scény 80. let (např. Václav Stratil).
V jednom z bloků dává jedna dívka druhé na obličej papír a sleduje, jak dlouho vydrží sochařská struktura v materiálu. V druhém prostoru jiná do papíru (hnědého „baličáku“) tiskne vlastní ruku, v němž její otisk zůstává zřetelný. Jak dlouho?
V jednom z prostorů kreslí dívka autoportrét, přičemž nevyužívá zrcadla, ale haptiky, a proporce vlastního obličeje poměřuje dlaněmi a prsty. Jedna z žen prořezává v napnutém papíře vlnovky, což připomíná jak techniku Šimotové, tak italského malíře Lucia Fontanu (1899 – 1968), který se podobným způsobem pokoušel opustit dvojrozměrný prostor plátna. „Byl to nejlepší…“ rozeznívá se malým prostorem mezi rámy s napjatými papíry. Šimotové texty vyprávějí o smrti jejího druha, Jiřího Johna.
Na školní projektor (na který se promítaný materiál přikládá v horizontální rovině a systémem zrcadel a lup je přetvářen ve vertikální obraz) je z křehkých rukou sypána jemná hmota, která promítnuta na nejbližší plochu připomíná rysy lidské tváře. Roztrhání výplně první plochy boří první bariéru. Světlo prostupuje o kus dál, vykresluje obrazy na další papírovou hranici. Prostor se pomalu rozevírá a vzniká místo pro pohyb. Ten byl sjednocen v rytmu, odpovídající formě stylizovaného voicebandového recitativu. Voiceband, místy přecházející v rap, byl i v základní úrovni provedení dynamizující složkou inscenace.
Příjemná nerovnováha jevištního prostoru, kdy herečky hovořily vždy pouze k jedné straně publika. Silně stylizované herectví, pohyby a v řádu voicebandu také řeč. V plátna se prořezávají siluety lidských postav, k jedné je vyřezána další, na ní se nyní promítá. Celá a poloviční silueta postavy.
„Nemohu
Nechci
Vlastně kašlu na to
Vysunu hřbet
Nastavím nohu
Napřáhnu pěst
A začnu se smát –
Ale ten smích
(to truchlivé vítězství)
Půjde mi stále tíž …
Kašlu na to
Víš?“
Bylo devět a poslední autobus do Plzně odjížděl až ve tři čtvrtě na jedenáct. Ochotné Evrybáby nás svezly do Plzně. Ale hned za Klatovami se rozblikal modrý majáček a my čekali, jestli se rozbijeme prasátka a složíme se na pokutu. Vše utichlo, v napjaté atmosféře nabíraly subtilní texty Adrieny Šimotové nových existenciálních rozměrů, až se tvář muže zákona rozzářila, a on pravil: „V pořádku dámy, můžete pokračovat...“ Neviděl, a přeci uvěřil. A tak to má být.
Evrybáby. Hlava k listování. 29. 4. 2010, Velká inventura, Stálá divadelní scéna, Klatovy.