Starý nerozuma Goldflam

Národní divadlo prezentuje na svých webových stránkách inscenaci Starý nerozuma jako „neopakovatelnou  one-man-show Arnošta Goldflama, která je vždy premiérou i derniérou zároveň.“ Celá anotace však působí poněkud rozpačitě v tom smyslu, že svou dikcí až příliš připomíná upoutávky na pokleslé televizní či divadelní show ve stylu „co všechno jste chtěli vědět o XY a báli jste se zeptat“ (bohužel opět citát z anotace). Ve skutečnosti se jednalo o poměrně kultivovanou zábavnou performanci, kde největším „excesem“ byly Goldflamovy stažené kalhoty a následná stylizace sexuálního aktu, obojí stále na hranici akceptovatelnosti – i když samozřejmě záleží na vkusu. Anotace tedy vyznívá poměrně nešťastně, protože sugeruje jistá očekávání, která ve výsledku naštěstí zůstávají nenaplněna.

Pravdou je, že co se týče objektivních informací, zmíněná anotace určitě nelže. V asi hodinu a půl dlouhém vystoupení jsme měli možnost sledovat herce Arnošta Goldflama, a to pouze a jenom jeho (čti one man), v roli Arnošta Goldflama, vypravěče příběhů a lidového baviče, který nás s neutuchající bodrostí provedl bájným světem svého mládí, kde by snad jen autorův životopisec dokázal vést přímý řez mezi realitou a fikcí. Proti takovému konceptu a příslušné herecké stylizaci nelze nic namítat – pokud ovšem divák nemá pocit, že je vypravěčovým životem spíše provláčen než proveden a že ho dotyčný neustále tahá za ruku a ukazuje mu další a další zajímavosti, když unavený poutník by si ze všeho nejradši sedl na kámen a trochu se podíval po krajině. Což se mi jako divákovi během večera stalo vícekrát.

Goldflam koncipuje svou performanci – podle vlastních slov – jako menšinový žánr, ve kterém se prolíná vyprávění s hereckou akcí. Toto konstatoval hned na počátku večera a zároveň se omluvil, že kvůli mírné zdravotní indispozici bude tentokrát hraní o něco méně, což vůbec nevadilo, protože Goldflam je schopný a zkušený vypravěč, který nemá problém udržet publikum v napětí po celou dobu představení jen díky svému nezaměnitelnému stylu vyjadřování a charakteristické dikci. Právě tato složka, postavená na autorově osobnosti, působí v celku inscenace nakonec nejlepším dojmem. Goldflam dokáže citlivě a poučeně nakládat s českým jazykem a vytvářet inteligentní jazykový humor, který kombinuje s útočnější situační komikou. Tu navíc doplňuje o pro něj až emblematické prvky černého humoru a v této inscenaci přidává i nezanedbatelnou porci lechtivých dvojsmyslů a hravě erotických situací.

Strukturu vystoupení tvoří vyprávění historek z Goldflamova dětství a mládí, ve kterém dominují příběhy až pikantně osobního charakteru (jak si čítával na záchodě a za mísou mu plesnivěly knihy, jak se neúspěšně snažil přijít o panictví apod.) průběžně prokládané „střízlivějšími“ vzpomínkami na různé rodinné příslušníky (zejména na jeho pověstného „tatu“) a na studia medicíny. Goldflam během vyprávění (i při spíše ojedinělých hereckých akcích) využívá celý prostor jeviště, ať už jde o stůl se dvěma židlemi v popředí, křeslo, paraván s vlastními fotkami (Goldflam pod Petrovem, Goldflam v divadle, tahací panáček Goldflam) nebo ledničku v pozadí (jen ten plakát na Německý oběd, co je na ní přilepený, působí jako zoufalý pokus o sebereklamu divadla). Prochází se po jevišti, sedá si do křesla, přebíhá mezi jednotlivými židlemi nebo jen tak stojí v popředí a vypráví. Používá také několik rekvizit – ovšem ne zrovna šťastným způsobem. Molitanová panna, opravdu velmi silně připomínající jiný typ umělé ženské bytosti (a mrkací panenka to není), působí až příliš jako podbízení se diváckému (ne)vkusu. Vždyť s koštětem by se to dalo zahrát zrovna tak a mohlo to být i mnohem erotičtější.

Ona podbízivost publiku se bohužel neodbytně táhla celým večerem a vždycky, když už jsme na ni pozapomínali, nás neopomněla dloubnout mezi lopatky. Tak třeba to vtipkování… Goldflam samozřejmě umí udělat dobrý vtip, za všechny z této inscenace jeden o jeho problémech se sháněním dívek k erotickým hrátkám: „Měl jsem samozřejmě kamarády, kteří slavili žně. Někteří už měli dokonce částečně sklizeno…“ Zároveň dovede velmi dobře navázat kontakt s publikem a reagovat na atmosféru v hledišti případnými komentáři nebo změnou tempa vyprávění. Je pak ovšem mírně traumatizující, když ho musíme sledovat, kterak se publikum snaží aktivizovat za každou cenu pomocí víceméně prvoplánového erotismu nebo otázek typu „kolik má rok dní?“ Podobně podbízivě na mě působily i další prvky inscenace, konkrétně občasné nasvícení scény červeným světlem nebo hudební podkres (které jsem vnímala jako parodii, ale bůh suď, jestli to tak bylo myšleno). Také některé historky na mě působily spíše dojmem trapnosti, stejně jako až příliš zdlouhavé pitvání se v lechtivých tématech.

Jenže… publikum se bavilo, a to velmi. Několikrát v průběhu večera se ozval spontánní potlesk, diváci, kteří měli tu čest být „vytaženi“ k mistrovi na jeviště, vypadali vyděšeně ale šťastně, smích v pravidelných intervalech burácel sálem… Jak řekl sám Goldflam, tato jeho čtyři vystoupení byla divadelním žánrem pro „menšinové“ publikum, přičemž menšinový zde znamená velmi přesně definovaný. Konkrétně jako Brňák ve středním a vyšší věku, který má rád Godflama nebo aspoň povídání veselých historek kultivovanějším způsobem, než se to děje v klasických televizních estrádách, a který si rád čas od času zajde do pěkného divadla strávit pěkný večer. Být takovým divákem zcela jistě bych odcházela z Reduty spokojená, pomyslela jsem si, když jsem si přehazovala přes rameno svoji hippísáckou taštičku a vycházela do tmy teplého dubnového večera…

Komentáře k článku

Nový komentář