Režisér Jan Kačena si libuje v drastických pohádkách. V Podivuhodné cestě Nilse Holgerssona inscenované v hlavní roli se Zdeňkem Polákem ve Studiu Marta ukazuje, že i smrt se musí brát s humorem.

Scéna zahalená tmou. V zadní části jeviště se postupně vynořují lucerničky nesené zvláštními bytostmi. V popředí vystoupí dva chlapci – husopas Nils Holgersson s mírnou vadou řeči a jeho kamarád, domácí houser Martin. Scéna je stále potemnělá, přesto lze rozeznat zelený trávník, záchod, dřevěný plůtek v popředí a duhu vzadu, matrace a polštáře naházené na jednu hromadu. Po rozsvícení vidíme vedle lucerniček zavěšené i papírové vlaštovky představující letící divoké husy. Scéna může některými prvky evokovat prostředí dětského tábora - várnice na „kakajo“, cedule s informací, co bude dnes k snídani (rohlíky s marmeládou, zítra nic), nebo Martinova tepláková souprava.

Jan Kačena vycházel v inscenaci z pohádkového příběhu švédského chlapce Nilse, který byl kvůli své špatné povaze proměněn ve skřítka. Selma Lagerlofövá napsala svůj cestopisný román s cílem rozšířit obzory dětí nejen o geografické a vlastivědné znalosti, ale aby malé lidské bytosti naučila především porozumění svébytné říši zvířat, toleranci a pokoře. Zároveň ukazuje, že svět zvířat je často krutý, i když spravedlivý. Přestože si zvířata neustále hrají, v hierarchickém uspořádání přírody hrozí slabším neustálé nebezpečí. Smrt je všudypřítomná a může přijít kdykoli. Za zlým skutkem ihned následuje zasloužilý trest, který postihne například lišáka, jenž poruší den míru zabitím jedné z hus.

Herci ztvárňují husy s jejich typickými ptačími pohyby: Martin se kolébá, husy „létají“ s rozpaženými pažemi, při rychlejším letu s ohnutými zády, rukama těsně u těla a zdviženým krkem. Nils je zpočátku rozmazleným zlobivým chlapcem, postupně se z něj stává plnohodnotný člen zvířecí říše a získává si důvěru ostatních. V inscenaci není Nils proměněn ve skřítka, jako člověka se ho zvířata dlouho obávají. Nakonec šéfka hus Akka (vtipně hraná mužským hercem) začínající každou větu přemýšlivými slovy: „Můžeme klidně říct…“ s jeho doprovodem na cestě souhlasí. Na zádech housera Martina se tak Nils vydává na dobrodružnou pouť. 

Kačena s Polákem vybrali z románu jen několik příhod (přijetí Nilse mezi husy, tanec jeřábů, lišákův únos jedné z hus či ptačí svatba). V inscenaci se zaměřili na vztahy divokých hus k Nilsovi i mezi sebou navzájem. Morální apel na děti, aby poslouchali své rodiče, převedli na jevišti doslovně na křesťanské motto: „Cti tátu svýho a mámu svou“, které je tu několikrát opakováno.

Přestože se jedná o absolventské představení studenta Ateliéru klaunské a filmové tvorby Zdeňka Poláka, své „klaunské“ průpravy zde jako herec příliš nevyužil. Jedná se spíše o klasické činoherní herectví, které neozvláštnil žádnými mimickými nebo výrazně pohybovými elementy. U představení určeného dětem bych předpokládala expresivnější motorické pojetí.

Inscenace je na jednu stranu hravá a rozverná s mnoha vtipnými momenty, které mohou děti rozesmát. Přesto se v ní objevují i surovější rysy, například když lišák zavraždí jednu z hus, což se sice odehraje za kopcem, brutalitu ale naznačuje létající peří, které z nebohé husy lišák rve. Skutečný svět je nelítostný, což věděl již H. Ch. Anderson, jehož pohádky také nemívaly šťastný konec. A proč tedy nepřipravovat děti na krutou realitu od malička? Pohádková říše navíc umožňuje, aby mrtvá zvířátka jako mávnutím kouzelného proutku znovu ožila a v závěrečném extatickém tanci dokázala, že se i smrt musí brát s humorem.