Absolvující ročník Ateliéru klaunské a filmové tvorby divákům představil ve Studiu Marta pod souhrnným názvem Bídný zázrak čtyři autorská nonverbální představení. Zvláštní fragmenty příběhů, každý zcela jiný, se přesto vzájemně podobaly. Jakoby autoři a zároveň herci hledali pomocí vytváření imaginárních světů sami sebe, své vnitřní já.

Lynchovský surralismus

První dvě představení spojují pocity klaustrofobie a existenciální tísně. Přesto jde o dvě naprosto rozdílné koncepce, z nichž první je pojata vážně, druhá s groteskní nadsázkou. BA ZEN Nely Kornetové, která se nechala inspirovat básnickými texty Martina Bernátka, zobrazuje jednání bezejmenného člověka uzavřeného v malé místnosti, jež ho tísní, přestože je jeho domovem. Člověk s nepřirozeně velkou hlavou chodí jen nejistými krůčky, kterými si postupně odměřuje svůj omezený prostor. Vypadá ustrašeně, nervózně a zkrátka divně, jako by byl uzamčen v pasti, v které ho my diváci sledujeme stejně jako zvířata v ZOO. Neobvyklá je i jeho činnost: chvíli válí prázdnou sklenici po podlaze, poté zdlouhavě zalévá květiny i sám sebe, aby nakonec usnul v neklidném spánku pronásledován nočními můrami, jež se na jevišti zhmotňují v podobě jezdících autíček (myší či švábů?), jež se mu rozlézají po pokoji.

Celkový obraz připomíná Lynchův ponurý film Rabbits, v němž jsou králíci také uzavřeni v malém bytě a stísněnou atmosféru podbarvuje skličující hudba, která je v inscenaci doplněna o neustálé kapání vody v umyvadle. Na jevišti se často proměňuje osvětlení, je zde využito i videoprojekcí souvisejících s básnickým textem – jednotlivé „body“ (tvořící společně bazén) jsou pomocí animace zobrazeny jako krychličky postupně pokrývající celou místnost. Ta je později (opět videoprojekcí) zaplavena vodou, vše se zdá plasticky reálné, přestože se jedná o surrealistické vize, u nichž je téměř nemožné rozlišit, co je sen a co skutečnost.

Hra o vlastní svobodu

I další představení, Osobopat Petra Míka, se odehrává v jediné místnosti, z níž vedou troje dveře, jež jsou podle potřeby posouvány po jevišti. Do místnosti jsou přivlečeni dva muži, kteří jsou dalšími dvěma „dozorci“ nuceni hrát stále dokola šachovou partii. Hráči se snaží dostat jakýmkoli myslitelným způsobem ven, z nejasného důvodu jsou ale vybízeni k neustávající hře. Herci spolu komunikují i slovně, z jejich pološeptem mumlaných promluv lze zachytit jen jednotlivá nicneříkající slůvka. Rozhovory tak jen doplňují celkově absurdní vyznění inscenace.

Herci někdy využívají postupů němé grotesky, když například padají se židle nebo se jeden z nich přilepí rukama ke stolu. Beznadějný stav tentokrát nevyvolává tak silný dojem zoufalství jako v předchozí inscenaci, jednotlivé situace zobrazují herci komicky. Přesto lze cítit snahu o zobrazení podivného systému, který nutí diváky k zamyšlení, proč jsou postavy tak nepochopitelně nuceny zrovna k hraní šachů. O co se tu hraje? O svobodu? Nutí hráče nějaká neznámá síla ke hře proto, aby si vycvičila ty nejlepší šachisty? Sázejí se mocnáři, kdo vyhraje a využívají hráče jako svou zábavu pro krácení dlouhé chvíle? Má to vůbec nějaký smysl? Herci jsou opět jako zvířata v kleci, mučená i elektrošoky. Inscenace zobrazuje tíživou atmosféru totalitního světa, v němž jsou lidé pod neustálým dohledem a tlakem společenského systému, z něhož se nemohou vymanit.

Pouštní fatamorgána

Jakub Cír přenesl svým představením Vlny Paměti diváky pod horké pouštní slunce. Z oranžového koberce s geometrickými vzory sálá teplo, z kruhové obruče na stropě visí až na zem provazy jako paprsky slunce, pod nimi stojí židle – královský trůn? Uprostřed koberce leží v obvazech zabalená „kukla“, z které se pomalu vymotá člověk. Jakub Cír ohmatává prázdný prostor a tápe v něm, plazí se a kroutí na zemi zmítán nepokojem a nerozhodností. Objevuje snad vnější či vnitřní svět, hledá své já nebo odpověď na otázku, jestli následovat příklad mrtvého otce? Má se stát následníkem trůnu, není ale lepší jít svou vlastní cestou?

Na zem vysype kostky, s kterými si hraje, poté putuje rozžhavenou pouští dál. Inspiraci hledal u Saint-Exupéryho nebo snad i v Coelhoově Alchymistovi, jejichž hrdinové také cestovali pouštním královstvím. Kromě výrazného pohybu využívá Jakub Cír i mluvených slov, ne jejich významu, ale melodie, na principu odříkávání mantry. Později zazní arabská hudba, která začne nabývat v průběhu představení značné intenzity. Jakub Cír variuje své pohyby v souladu s hudbou, nechává se jí zcela podmanit. Židli-trůn, si položí na hlavu jako výraz podrobení si symbolu královské moci a v téměř ohlušujícím závěru odchází vstříc svitu nového slunce, které se před ním rozzáří jako světlo naděje na konci tunelu plného starých zkostnatělých zvyků a pravidel. Minulost je mrtvá. Je třeba jít dál a neohlížet se.

Jedna žena a tři těla

V posledním představení, Las Carnes de Ursula (Těla Uršulina), znázornila Solange Schifferdecker proměnu jedné ženy v tři různé postavy, tři různá těla. Vychází přitom z Marquézova románu Sto roků samoty. Postupně vysvléká jednotlivé vrstvy oblečení a s proměnou fyzického zjevu mění i pohybové prostředky, kterými vyjadřuje jednání osob.

Nejprve se představí jako Ursula, pramatka, která zametá a umývá dva stoly a jejíž život je naplněn prací. Poté svleče černé šaty a jako Rebeka v krátké minisukni se začne svíjet na stole v nejrůznějších pohybových kreacích, smyslně se převaluje se na dřevěné desce a plazí se po ní. Z jejích gest čiší touha a vášeň, které ji celou naplňují – a snad ji i zahubí („Je suis mort.“). Nakonec sundá i toto oblečení a v lehkém tílku a kraťasech se na laně zavěsí do volného prostoru mezi oběma stoly, odkud se znovu vynořuje jako Remedios.

Pohybové umění Solange Schifferdecker hrou „na vodu“ doprovází Florian Tilzer, který stojí na jevišti u pracovního stolu s kýblem, hadičkami a nádobami (připomínající chemickou laboratoř) a potápěním sklenic nebo jejich drhnutím o dno nádob vyvolává zvuky vodní hladiny – bublání, kapání či hudbu podmořského světa (případně obyčejné domácké zvuky ponoření nádobí do dřezu při mytí nádobí) . Přestože lze bez programu jen velmi těžce odhadnout, o jaké proměny ženy jde a z jakého inspiračního zdroje autorka vyšla, stejně jako u předchozích představení platí, že lze inscenaci vnímat jen intuicí a citem, ne rozumem. Jednání a myšlení osob, jejich záměry a sdělení jsou zde představeny bez běžných dorozumívacích prostředků a při odhalování významů a metafor zakódovaných v pohybech jejich těl, můžeme vycházet jen z empatie a snahy o pochopení imaginativních světů tvůrců.

Všechna představení lze vnímat jako jednotlivé obrazy, kde je příběh nepodstatný a na významu naopak nabývají scénické a hudební prvky a především pohybové kreace herců. Inscenace představuje čtyři zázračné světy, které se zrodily ve fantasii autorů. Jsou absurdní, iracionální i divné. Bídný zázrak? Představení rozhodně bídná nebyla, zázračnou atmosféru přízračných světů fantasie diváci určitě pocítili.

Komentáře k článku

Nový komentář