„Tak kolik vás vlastně bylo?“ ptá se z balkónu herec s papírovou maskou Billa Cosbyho, starého pána, který přitančí zvláštní stylizovanou chůzí na scénu a křečovitě se snaží vytvářet bezprostřední humor, i když mu frak čpí zatuchlým naftalínem. Má za sebou pár celovečerních filmů, kilometry stopáží skečů ještě na celuloidových filmech, i několik rozvodů… Tužkou vymalované obočí a knír, vypomádovaná pěšinka a na nose brejličky – stojí před námi Groucho Marx (Jiří Vyorálek), legenda grotesky, král komiků Ameriky první poloviny dvacátého století. „Ehm, to je sice zajímavé, ale kolik vás teda bylo?“, usmívá se Bill, před legendou má úctu. „Bylo nás pět. No…vlastně šest. S mámou sedm…“

Show Billa Cosbyho tvoří rámec příběhu strmé kariéry s nahořklým koncem Groucho Marxe a „jeho“ Marx Brothers. Je zároveň odrazovým můstkem pro návrat na začátek století, do ošuntělého bytu mámy Minnie a jejích šesti synů. Minnie Marie Ludvíkové v leopardích punčochách, klaunské padající paruce a s kusem košér masa pod paždí je milující matkou i vyžilou vaudevillovou podnikatelkou. Pro nezbedné synáčky má pohlazení i šlehnutí bičem. U zpívání ukolébavky si dá skleničku a cigaretu. Jde z ní respekt, který si u svých synů umí vydobýt i přes zoufalé neúspěchy, jež sklízí jako kabaretní umělkyně. Je matkou živitelkou a manažerkou, požehnáním i prokletím - svým synům dá život i role, ze kterých se v civilním životě jen těžko dostávají.

Groucho, Chico, Harpo, Gummo, Zeppo - její životní veledíla - během inscenace před diváky přesvědčivě vyrostou z malých kluků dělajících si naschvály do mladých hejsků, aby nakonec zestárli a dopověděli své příběhy s lehce patetickou hořkostí až do konce. Tvůrci nejdříve ukazují a následně odzbrojují bratry Marxovi jejich vlastními zbraněmi – přijali jejich styl humoru a zábavy a podařilo se jim některé gagy přímo okopírovat/přetlumočit, jinými se nechali inspirovat. Zejména první půlka představení je protkána situačními i slovními gagy - a groteskními až cirkusovými akrobaciemi. Největší síla inscenace je jak ve vývoji postav, tak jejich vtipů. Z humoru, který funguje (přistoupíme-li na hru á la slapstick Laurela a Hardyho), zůstanou nakonec jen vyčerpaní a zaprodaní umělci. Ti jsou znechuceni sami sebou a do nekonečna omílanými hloupými vtipy, kterým se ale masy nepřestaly smát. Úsměvy tuhnou na jevišti i v hledišti, gagy jsou trapné, čím dál víc skrze ně vystupují ztroskotané životy postav, bratrů Marxových, kterým už není jasné, jestli existují víc na filmovém plátně, nebo ve skutečnosti.

Tvůrci inscenace až dokumentárně pracují s reáliemi ze životů bratrů a přenášejí je na jeviště. Když byl například Julius Henry Marx, známý jako Groucho, požádán, aby si nakreslil černou tužkou svůj typický knír, odmítl. Nechal si narůst knír pravý, který nesundal až do konce svého života. Stal se tedy postavou, kterou si sám vytvořil. Na jevišti mu knír při jedné z debat o smyslu/nesmyslu jejich umění jeden z bratrů smaže. Suverenita je ta tam, Groucho je jako nahý v trní, nervózní, nesmělý, zoufale vytáhne tužku a knír si opět domaluje.

Styl herectví jde s duchem humoru a inscenace. Skrze silně stylizované groteskní typy vystupují reálné psychologické rysy postav. Herecké akce jsou přesné, mají rytmus a spád, který zvolní až ke konci představení, protože si možná až moc libuje v zobrazení pádu legendy.

Jeviště je rozděleno do tří rovin: nejblíže k divákům se odehrává hlavní děj, Marxové tu bydlí, hrají, natáčejí. Ve vytapetovaných zdech je průhled, kterým nastupují postavy a který také umožňuje vidět jak do hloubky jeviště, tak do niter postav – ukazují zde jakousi paralelní realitu. Nad tímto dvojím prostorem se hraje i na balkoně, kde se zjevují externí komentátoři děje – například zmiňovaný Bill Cosby nebo do války odejitší jeden z bratrů. Scénu mění herci jen drobným scénickými akcemi s rekvizitami. Do mini ledničky si vlezou všichni Marxové při hře na schovávanou, stejně tak se zde zavře i Minnie před domovnicí vymáhající nájem. Je i maskérským kufříkem nebo prostě jen osvětluje scénu a dotváří tak zlověstnou atmosféru. Podobně je využit i lustr, surrealisticky zapíchnutý obráceně do středu scény. S rekvizitami si hrají: stůl je stolem i postelí, prolézačkou a pódiem. Harfa stojící ve středu průhledu se stane mimo jiné i zrcadlem, které dělí svět postav na reálný a iluzorní/filmový (Jediný Groucho je děsivě stejný na obou jeho stranách).

Přestože si inscenátoři výborně hrají s divákovou fantazií, je jen škoda, že jí nenechají o píď větší prostor. Divák si nemá co domýšlet, vše mu je naservírováno až pod nos, tragi-groteskní příběhy hrdinů jsou dopovězeny bezezbytku. Nicméně upřímné úvahy o smyslu, pomíjivosti a nevděčnosti umění herectví z úst spíše herců než jejich postav dodávají hře sebereflexivní rovinu, která nutí diváka k zamyšlení tam, kde by ho mohla jinak brilantní inscenace nechat zahálet.

„Takže kolik?“

„Byli jsme čtyři. Vlastně pět. Nebo sedm? …Zbyl jsem ale jenom jeden. Sám.“

Komentáře k článku

Nový komentář