Na konci plzeňské verze festivalu Velká inventura jsem se sešel s Romanem Černíkem, pedagogem, divadelníkem a vedoucím plzeňského Johancentra, v kavárně El Café na Chodském náměstí. Abychom si oba dali čaj. A kromě čerstvých zážitků jsme probrali také Milana Knížáka, Marcela Fišera a Evrybáby.
Co se za plzeňským Johancentrem skrývá, jaký má statut, kdy vzniklo a jaké jsou jeho cíle?
Johan, centrum pro kulturní a sociální projekty, má formu občanského sdružení a vzniklo v roce 1998, kdy se sešla parta lidí, kteří chtěli vytvořit platformu, na níž by mohly vznikat jejich vlastní věci, a zároveň využít možnosti grantové podpory kraje a statutárního města Plzně. V současné době se dokonce podílíme na přípravě kandidatury Plzně na titul Evropské město kultury 2015 a jsme v různých poradních orgánech. Jsme také první občanské sdružení, které dostalo od města čtyřletý grant..
Takže nejjednodušším krokem bylo založení občanského sdružení?
V té době to bylo určitě nejjednodušší, dnes by šla vytvořit třeba obecně prospěšná společnost, v tu se ale s největší pravděpodobností neproměníme. Zatím nám to takto vyhovuje. Johancentrum je volná struktura, která sdružuje lidi spojené s divadlem, i se vzdělávací sférou. Johancetrum se dá nazvat „inkubátorem aktivit“; tváře se proměňují a vždy pokryjeme určitou aktivitu, která je po čase buď soběstačná, anebo zanikne.
Jaký je vztah Johancentra k Nové siti?
Jsme jedni ze zakladatelů. Chtěli jsme vytvořit nějaký mimopražský projekt. Problém je ten projekt udržet a uvést ho mimo Prahu nebo mimo centrum. My jsme potřebovali vytvořit nějakou platformu, na níž můžeme dělat vlastní věci. Spolupracujeme třeba s pardubickou Devětadvacítkou a s budějovickou Bazilikou, která tam byla od začátku.
V jakých sférách sdružení pracuje?
Pracujeme ve třech hlavních rovinách, jedna je umělecká, ve druhé pořádáme workshopy a ta třetí se týká sociální problematiky a patologických společenských jevů. V té umělecké se snažíme podporovat aktivity, které zde vznikají, což jsou třeba Evrybáby. To bylo divadlo, které vzniklo jako součást mého projektu dramatické výchovy na Pedagogické fakultě FF ZČU, kde dodnes působím jako pedagog. Pořádáme workshopy a dílny, na léto chystáme v Plasech workshop s Ken Maiem, hodně jsme pořádali site specific akce. Prostě jsme někam vpadli, a tam jsme udělali akci. Pracovali jsme v klášteře v Chotěšově, který je vyhlášen jednou ze sta nejohroženějších památek UNESCO. Dělávali jsme je ještě v Moving Station - budově plzeňského Jižního nádraží, dokud jsme ten prostor objevovali. Tradičně jsme zde v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo připravovali akci „Za pět dvanáct“. Ale na nádraží už jsme dlouho, už ho máme takříkajíc „osahané“ a v současnosti se zaměřujeme na jiná místa. Pět let máme na starosti „off“ - a „site specific“ program „Divadla“ s netradičními představeními v netradičních prostorách. Sociální problematikou se už zabýváme méně, spíše sdružujeme divadelníky, muzikanty a výtvarníky, nebo „couchujeme“ dobrovolníky. Ale měli jsme tady partu lidí, kteří dělali street work tady v Plzni, a to je právě projekt, který se osamostatnil a proměnil v agenturu terénní práce, která funguje velmi profesionálně. Jsme přístupní i různým projektům. Jeden z nich se jmenuje Cigistock a vzešel z iniciativy studentů gymnázií. Chtějí pořádat vždy na konci školního roku festiválek. Jiné partičky zas učíme psát granty a různé organizační přístupy.
Vaše práce tedy přesahuje do didaktické a edukativní sféry.
Jako pedagog jsem bytostně spojen se vzděláváním, v Johancentru propojujeme didaktiku s mnohými aktivitami. Evrybáby se zaměřují prostřednictvím divadla a dramatické výchovy na různé patologické jevy, máme sbor školených lektorů. A dnes už nestíháme poptávce.
Na Velké inventuře proběhl výtvarný workshop. Jakým způsobem je Johancentrum spojeno s aktivitami kolem výtvarného umění?
Už tak před pěti šesti lety se zrodila platforma výtvarníků, kteří pořádali workshopy na Jižáku (Moving Station, poz.red.). Chceme inspirovat lidi, aby něco dělali. Sjíždějí se tu různí umělci, Japonci: Fukuhara, Ken Mai, taky Teatr Novogo Fronta, Teatr Osmego Dnia to jsou takové věci, které jsou pro nás důležité. Když jsem před chvílí mluvil o street worku, podobné je to s některými divadly, která u nás začala. Třeba dance company Nanohach, a měli u nás možnost týden pracovat a ověřit si nějaké postupy a měli zde svou světovou premiéru.
Jak probíhá financování Johancentra? Uplatňujete např. fundraising apod.?
Financování je zcela pokryto z veřejných zdrojů, my jsme schopní asi 20% soběstačnosti. Polovinu rozpočtu kryje městský grant. Dále máme granty od Plzeňského a Karlovarského kraje a od ministerstva kultury. Žádné soukromé sponzory nemáme. Vlastně jediným sponzorem, tedy spíš privátním partnerem lze nazvat firmu Klotz a.s, majitele budovy, které platíme pouze symbolický nájem. Platíme energie a nikdo nám nekontroluje dramaturgii ani nic podobného. Máme pouze své plány, které musíme naplňovat a jsme jediní nájemníci budovy.
Budovu pro chod sdružení máte zajištěnu. A co budova Moving station, Jižního nádraží?
Máme ji pronajatou na dobu neurčitou s půlroční výpovědní lhůtou, ale za hodně výhodných podmínek. Platíme energie a symbolicky nájem. Jinak máme kancelář v rockovém klubu Divadlo pod Lampou, to je dobrá plzeňská adresa, ono přes zimu nelze na nádraží bez topení a oken pobývat.
Projíždějící vlaky. Některé herce vlaky překvapily, někdo jich naopak využíval, třeba Petr Vaněk…
Ten k nám už taky jezdí pravidelně, zvykl si. Dělá pro reklamy a filmy, vlastně má hlavní roli v Tobruku. Ale pořád vytváří vlastní projekty. Petr je moc zajímavá postava.
Co Evrybáby? V autě cestou z Klatov říkaly, že vznikly zhruba před šesti lety. Jak jste s nimi spojen?
To je moje studijní skupina, jeden studijní kruh. Vlastně se rozhodly, že budou hrát divadlo. Už nejsou na škole, učí v ZUŠ a podobně. Původně jich bylo dvanáct a všechny mají specializaci na dramatickou výchovu, a třeba Hanka Stonová – Prančlová dělá ještě keramiku. V té škole to začalo. Dostal jsem nabídku na nějaký projekt v Rakousku a potřeboval jsem skupinu, nabídl jsem jim spolupráci. Ony se k tomu jako jedna žena postavily kladně. Ten projekt se uskutečnil. To bylo fakt na začátku a kromě Hanky a Jany neměly žádnou divadelní zkušenost. Tehdy ještě jako studentky jely na Wolkrův Prostějov, pak každý rok vznikla jedna inscenace a nějak se to tak ustálilo. Předloni se dostaly Evrybáby na Next Wave, takže to má už trochu poloprofesionální strukturu. Projekty jsou výhradně autorské, vznikají výhradně z potřeby něco dělat. Máme právě rozjednaný projekt s nabídkou Hany Frankové z Divadla Dagmar, že bychom dělali něco společně …
„...nelze divadlo dělat jenom ze zájmu…“
Hana Franková mi v Hodině rysa přišla velice zajímavá …
To je postava! Já si jí pamatuju, byla jednou z prvních členek stálého divadla v Karlových Varech, které rozprášil karlovarský magistrát. Bylo to období, kdy tam šéfoval Čestmír Kopecký, Karel Tománek působil jako dramaturg. Hana Franková poté získala místo jako pedagožka dramatické výchovy na tamní střední pedagogické školu a vytvořila tam své opravdu profesionálně vedené divadelní studio. A taky divadlo malé, ale se vším jako bývá v divadle, diváci platí za lístek, mají i předplatné. Ve studiu si studenti vyzkoušet různé techniky. Hana Franková totiž ještě učí na DAMU hereckou průpravu, a čechovovskou hereckou techniku má dobře nastudovanou. Po zakročení karlovarského magistrátu to nevzdala, ale přece jen jí občas slyším, jak se jí stýská po velkém jevišti, ale pořád ji ta práce baví a je to na tom vidět, jak na práci se studenty, tak na jejích vlastních projektech. V současné době se v Karlovarském kraji divadelně nic neděje, v Chebu je dobré divadlo, jediné, ale jinak skoro nic. A zde v Plzni… snad Divadlo Alfa… dnes parta kolem Viléma Dubničky vytvořila samostatný soubor. Spustily to Drábkovy Akvabely (ty jsme pokrývali dokonce přes Johancentrum) a teď dál pracují na vlastních svoje představeních.
To bylo divadlo v ulicích, loňský rok v Plzni?
Ne, oni dělají „Divadlo pod plzeňským nebem“, takovým muzikálovým blokovým způsobem v červenci, a každý rok mají jinou premiéru, loni měli Revizora, předtím Moliérova Dona Juana a teď začali zkoušet Gozziho hru Král jelenem. Dalším představením je studiovka, nazkoušená v Alfě, Krobotův Sirup, což mělo premiéru před čtrnácti dny.
A je šance, že se podobné projekty udrží?
Je těžké najít prostředky na to, aby se lidé mohli divadlem živit. Aby bylo na prvním místě, a vše kolem přibývalo… Většinou se to děje obráceně, nelze divadlo dělat jenom ze zájmu, ale proto, že ho člověk prostě musí dělat, protože ho opravdu chce dělat. Třeba na těch Evrybábách je to vidět. Když je dobře, dostanou za představení tři stovky. A také bojujeme s tím, že v kraji se tomu typu divadla, které se snažíme podporovat, nevěnuje pozornost. To bylo vidět třeba v Klatovech. A přitom tady v kraji není jiná tak dobrá a opravdu divadelní budova! (kromě těch v Plzni), která by parametry odpovídala divadelnímu sálu, jinak to jsou samá předělaná kina, sokolovny apod. V celém kraji není kulturní dům, který by měl parametry divadla. Tady je to bohužel tak, že když nepřijede někdo s Krampolem, tak lidé nepřijdou.
Ono to vůbec vypadá, jakoby se Plzeňský kraj pokoušel kulturu zlikvidovat. Když si uvědomíme závažnost jeho zásahů v galerii Klatovy/Klenová a dalších, kdy asi před rokem byl bez udání důvodu propuštěn Marcel Fišer z vedení galerie Klatovy/Klenová.
Tam to bylo vyloženě osobní. To byl osobní konflikt, v němž vedení kraje hledalo něco, co by se na Fišera dalo hodit. Tak našli traktor, který splácel leasingem, což jako vedoucí státní organizace nesmí. Oni mu vyčetli traktor, který splatil, tam se nejednalo o žádné pochybení, nikomu nic nechybělo, vše bylo v pořádku. Je fakt, že paní Fenclová co tam má být odbornou náměstkyní tady vedla městkou galerii a tu přivedla do dluhů, ze kterých se galerie dlouho dostávala. Opravdu byla odvolaná pro neschopnost, pak jí dali na Klenovou.
Jasně, ale vyhodili Fišera a dva další kurátory Pavla Vančáta a Jana Freiberga, kteří byli jedněmi z nejschopnějších lidí v oboru. Nebo Ivan Neumann. To proběhlo podobně… udělal jsem s ním rozhovor a těsně před zveřejněním mi poslal zprávu, že David Rath interně pohrozil vedení ČMVU, že uskutečnění rozhovoru s médii hrozí okamžité přerušení pracovní smlouvy. Nehledě na to, že se proslýchalo, že ředitelem ČMVU se má po Neumanovi stát Vladimír Zubov (manžel poslankyně Olgy Zubové).
Jsme trochu napojení na Zelené tak vím, co tam ti Zubové vlastně provedli. Začínám mít trochu pocit, že současná situace nebezpečně připomíná normalizaci, kterou my si pamatujeme…
„...nejsme žádní velcí drsňáci ...“
Tu my si nepamatujeme, tak možná proto je tolik lidí v tak podezřelém klidu… Ale při vyslovení třeba Knížákova jména si vybavím nezodpovědný a nekoncepční přístup k problematice kulturní sféry.
Právě Pavla z Evrybáb dělá pro NG workshopy, takže to máme z první ruky. Tam třeba přijede škola z Moravy, a na zdech chybí obrazy a nikdo neví, kde jsou. Knížák si je prostě půjčil a odvezl, nebo je sundal, protože se mu nelíbí.
Galerie je především institucí, která má spravovat sbírky umění. Její spravovatel, ředitel, by měl být především schopným ekonomem a podnikatelem, je-li k tomu ještě odborníkem v oboru teorie a dějin umění, je to jedině dobře. Jenže Knížák není ani schopným ekonomem a jeho umělecko-historické snahy jsou diletantské. Já třeba nemám dojem, že by hnutí Fluxus zasáhlo do vývoje českého výtvarného umění více, než třeba Jiří John nebo Břetislav Kafka, ale díla umělců Fluxu činí asi třetinu stálé expozice ve Veletržním paláci.
Ať si klidně kupuje akvarely na Karlově mostě, já nemám nic proti naivnímu umění. Ale to je přesně to, když se vrátíme tou oklikou k našemu tématu, kde jsou ty hranice apod. Jakože děláme akce mezioborové, to znamená, že některé akce mohou být výtvarné, ale s divadelními prvky a naopak. To byl pro magistrát ohromný problém: „Vždyť vy děláte instalace, to není divadlo.“ A podobnými výroky nás odbývali. Další věc je, že chceme, aby se vytvořil prostor, kde by vznikaly a zanikaly projekty. Dodneška se setkáváme s tím, že sehnat peníze na dovybavení divadel je obrovský problém. Každý fotbalový klub dostane snadno příspěvek na nové šatny, ale divadlo? Nedostaneme peníze na rekonstrukci divadelního sálu, musíme šetřit peníze, abychom mohli vyměnit žárovku. Ony tam ty věci, třeba v projektu na kulturní rozvoj města Plzně jsou, jen je musíme uvést v chod. Taky nejsme žádní velcí drsňáci. Je pravda, že řada těch projektů, co začínali jako my, vlastně už neexistuje.
Ilustrační foto převzato ze stránek www.plzen2015.net.