Procházka zvukovou krajinou
Rakouský skladatel Rupert Huber spolu s video-performery ROTS rozehrál včera na nádvoří jezuitského konviktu příjemnou audiovizuální produkci, která uklidnila mysl rozháraných divadelníků a unavených organizátorů a otevřela tak hudební program festivalu. Ač obvykle vystupuje v tandemu, nebylo na Huberovi vůbec znát, že mu schází společnost jeho kolegy Richarda Dorfmeistera. Osamocen na malém podiu, oděn v šedivém elegantním obleku, jednu ruku na laptopu, druhou na svém dobře temperovaném klavíru, spájel do sebe jakoby nic příjemné plochy s ještě příjemnějšími melodiemi a přitom si k tomu do rytmu podupával bosýma nohama. Jakoby ani nevnímal, že kolem něj v prostoru jsou ještě další lidé, dokud nenastal konec a on se s grácií dirigenta orchestru hluboce neuklonil. Jeho výraz měl v sobě zvláštní lehkost spojenou s jistou soustředěnou obřadností, jež poutá pozornost, takže člověk ani nevěděl, jestli má sledovat hudebníka nebo projekce. A že bylo v projekcích na co koukat! Tihleti VJs jsou taky šikovní chlapci, kteří umí ušít projekci přímo na míru prostoru. Okna počala vystupovat z rámů, skákat z jednoho do druhého, štěpit se a třepotat v záplavách zářivých barev. A dokonce v závěru hoši vystoupili z anonymity a na projekční stěnu publiku ukázali své kreativní obličeje. Co víc si přát? Pohodovou atmosféru podporovaly také kolem dokola rozeseté svíčky, které udržovaly ono obřadní napětí , jež v závěru vygradovalo v Huberovu krátkou varhanní preludii namísto přídavku. Konečně zase jednou anotace nelhaly! Procházka zvukovou krajinou, zaposlouchání se do mluvících reprobeden a smyslných rytmů… A já se opravdu procházela. Jen jediné, co mi anotace nesplnily, byla slibovaná hřejivá atmosféra, načichlá vídeňskými kavárnami. Skvělá hudba to jistě byla, z Vídně mi to však neevokovalo zhola nic a pořádný hrnek kafe by se měl podávat gratis ke vstupence! Zapadnout tak do měkkého křesla, zaposlouchat se a očarován vizuálními peklíčky spokojeně poklimbávat v nekonečném prostoru pop-rockových beatových ploch!
Je mi docela jedno, jestli na konci spadne opona…
Na rozhovor s Rupertem Huberem mě kolegové vyslali poměrně nečekaně. Takže můj první zpravodajský počin proběhne bez přípravy a bez pudru, výborně. Pán je to však velmi milý, charismatický a k mé lámané němčině shovívavý, dokonce mi nabídne repelent a kousek kuřete…!
Jako vystudovaný skladatel a klavírista se dnes věnujete spíše hudbě syntetické a elektronice, jaký je váš vztah ke klasické hudbě?
Mám rád některé současné mladé klavíristy a potom zejména předělávky starých klasiků pro akustické nástroje, ale to už se nedá mluvit o klasice v pravém slova smyslu. Netvrdím, že by pro mě byla klasika mrtvá, určité základní principy využívám i ve své tvorbě, ale rád pracuji jiným způsobem. Klasika patří mrtvým autorům a já zatím ještě žiju, což vyjadřuji svou hudbou.
V katalogu je Vaše hudba klasifikována jako DOWNTEMPO, mohl byste nám neznalcům tento termín blíže specifikovat?
Downtempo je označení pro směsici stylů, které byly nejvíce populární v polovině devadesátých let. Jsou to styly, jejichž pojmenování se neustále mění, já osobně jsem už všechny názvy dávno zapomněl, takže bych je souhrnně nazval jako takové to tčikačika-tčikačika (Huber chvíli pomocí citoslovcí názorně předvádí beatové downtempo…), prostě beatovou muziku. Pokud bych měl mluvit konkrétně o Tosce, pak její hlavní specifikum jsou asi dlouhé pomalé beatové plochy. Používáme všemožné analogové a digitální zvuky, které pak zpracováváme ve studiu, největší část však tvoří klavír a kytara. V našem pojetí downtempa jde hodně o výsledný groove...
Hrajete často v rámci divadelních festivalů, nebo je účinkování na Divadelní Floře spíše výjimkou?
Rozhodně to není poprvé, co jsme byli pozváni na divadelní festival. Já jsem dříve hodně dělával hudbu k tanečním produkcím a několikrát jsme s Toscou spolupracovali na hudebních projektech v rámci vídeňského festivalu Wiener Festwochen. Musím říct, že je mi vlastně docela jedno, jestli na konci spadne opona, nebo jde o open air produkci či DJský set. Nejraději mám ale asi živé produkce, které kombinujeme s výtvarně zpracovanými projekcemi, takže si myslím, že máme k divadlu poměrně blízko, rozhodně blíž než třeba k tanečním rave párty.
Máte už s českým publikem nějaké zkušenosti, nebo je dnešek vaší premiérou?
S Toscou jsme tak před pěti šesti lety vystupovali v pražském divadle Archa, a taky jsme tu kdysi byli na nějakém festivalu se strašně srandovním jménem, bylo to něco trochu perverzního – jojó, Pissfest, Spermfest nebo tak nějak… Také jsem se byl v březnu podívat ve studiu SONO Records u Prahy, s kterým uvažujeme o možné spolupráci, ale jinak zatím další zkušenosti nemáme, a proto jsem zvědavý, jak se to dnes vyvrbí. S festivalovými publiky mám však dobré zkušenosti, takže si myslím, že by to mohl být příjemný večer. Jak by měli posluchači Vaši hudbu vnímat?
Zmiňoval jste, že to není zrovna hudba taneční…
Já vám pochopitelně nemůžu dávat nějaké návody, kdy tancovat a kdy ne, ale myslím si, že by se k mé hudbě mělo přistupovat naprosto nemimořádně. Když hraju naživo, nepokouším se o žádnou show, je to spíš koncert a tím se právě blížím klasické hudbě. Dříve jsme s Toscou dělali víc tanečnější věci, ale dnes je to spíš poslechová záležitost. Když se zaposloucháte, hudba si s vámi bude nejspíš sama dělat, co chce, stačí se jen poddat a vychutnat atmosféru. Rozhodně není nezbytně nutné křepčit… Nedáte si kuře?
Rupert Huber je rakouský skladatel, absolvent vídeňské Akademie múzických umění hrající na klavír, syntezátor, kytaru a kontrabas. V současnosti žije a působí ve Vídni jako skladatel na volné noze. Mezi Huberovy hlavní oblasti zájmu patří klavírní hudba a zvukové instalace ve veřejných prostorech. Rupert Huber neuplatňuje své invenční nápady pouze v oblasti volné tvorby, přetváří je také do podoby hudby pro film (Food Design, Berggasse 19), televizi (Kriminálka Miami, Sex ve městě) a rozhlas (znělky pro stanici Ö1 Kunstradio rakouského veřejnoprávního média ORF), často spolupracuje také s divadelníky.