Není obvyklým zážitkem přijít na představení a vidět čtyři lidi, kteří jsou rozestavěni mezi publikem, a kolem krku mají uvázané smyčky. Zatímco se diváci shromažďují v šapitó, postavy rozpačitě odříkávají své nesouvislé repliky, a to, aniž by na sebe vzájemně reagovali. Postupně se stmívá a tito téměř oběšenci se za doprovodu chilloutové písně osvobozují z oprátky, procházejí mezi lidmi a rozehrávají své bizarní představení…

Joke killers je koprodukčním projektem dua SKUTR a pražské La Fabriky v nastudování choreografky Adély Laštovkové Stodolové a režijní dvojice Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, které mělo svou premiéru na festivalu Divadelní Flora. Inscenace počítá s interakcí diváka (která se při tomto představení dařila na výbornou) a zachází tak blíže k niterným pocitům osazenstva publika, které jensoustředěně pozoruje, jak se pomocí zástupné řeči na jevišti rozehrávají situace, jež pomocí nadsázky a stylizace vykreslují všední témata. Proč tedy zástupná řeč? Snad proto, že se jedná o pocity, vlastnosti a potřeby, o kterých nikdo ve společnosti nemluví rád. Patří mezi ně jak vědomí vlastní trapnosti, malichernosti, neschopnosti řídit dění okolo sebe, chuti mít moc nad druhými (výborně vyjádřeno scénou s vraždou panenky) až po nemožnost domluvit se. V zdánlivém chaosu nesrozumitelných slov se ale přesto divák neztrácí, postava, která je v dané scéně tou hlavní, má vždy na sobě červený klaunský nos, což se hodí nejen do prostředí šapitó, ale zároveň to není vzhledem k celkové stylizaci nijak rušivé. Kostýmy jsou také odpoutány od reality, jednotlivé prvky oblečení jsou sice běžně nositelné, ale ve vzájemném propojení neladí (například sako a tepláky). Dokonce jsou některé části převleku (bota) využívány jako rekvizita.

Silný motiv, příznačný pro tuto inscenaci, představuje právě práce s předmětem (již zmíněná bota nebo klaunský nos přes gramodesky až po blyštivé kamínky a dětské autíčko...), který je vždy hlavním atributem některé z postav. Ty mají k věcem místy až infantilní vztah, což se hodí do tématu neschopnosti vzájemné mezilidské komunikace a upnutí se tedy na něco jiného, než je druhý člověk.

I hudba v tomto představení pomáhá dotvářet atmosféru, jedná se převážně o chillout či pouhé tóny klavíru, které tím, že nemají text, také nic konkrétního neříkají, jsou pouze přenašeči nálady.

V tomto netradičním prostoru se inscenace ujala velmi dobře, herci (Adéla Laštovková Stodolová, Zuzana Stavná, Andrej Polák a Petr Vančura) svými všestranně zaměřenými výkony (od skutečně hereckých dovedností přes zpěv až po téměř akrobacii) nastolovali témata, hodná k zamyšlení. Prezentovali svět, ve kterém postavy nemají jména a slova jsou zbytečná, protože si nikdo vzájemně nenaslouchá. Lidé pro sebe vzájemně fungují jako rekvizity, jen figurují v příbězích druhých, než přijde jejich chvilka hlavní role. Příběh končí tak jako začal, ale postavy neschopné cokoliv dělat (navázat vzájemnou komunikaci nebo vyřešit své vlastní slabosti) tentokrát symbolicky skočí a nechají diváka bez katarze odejít do své každodenní reality.

Komentáře k článku

Nový komentář