Tanečnice a choreografka Charlotta Öfverholm ukázala snad všechny své divadelně-hudební předpoklady ve svém intimním kabaretu Lynn - Portrét ženy. Její včerejší představení kolísá mezi fikcí a realitou. Vychází ze skutečné Charlotty, nebo ze smyšlené Lynn? Úvodní dokument poukazuje na reálnou osobu. Ale celé představení střídá narativní linku s expresivními tanečními čísly, která jsou velmi intimní a žánrově nezařaditelná. Všetečná otázka ale zní, co je skutečná Charlotta Öfverholm a co její pseudoego Lynn.
Večer začal popovou ukázkou směřující na mladší publikum, přitom sama Charlotta Öfverholm se již mezi mladou generaci nepočítá, jak dokazovala celé představení. Dokument, který uvedl taneční večer, se snažil vypadat jako amatérský, protože je celý natočen ruční kamerou z jednoho úhlu a z polodetailu na aktérku, která svou mluvou volně přechází z angličtiny do němčiny. Hudbu k filmu vytváří klavírní podkres, který se táhne celým přestavením. Jediné věty, která Lynn/ Charlotta ve filmu i v představení pronese, jsou frázovité, mluví jen v prvoplánových a všeobecných floskulích jako „…myslím, že miluji, protože to tak prostě cítím…“, které možná část diváků odradí. Miluje všechny, ale nezajímá se o ně, protože jestli oni umírají, není to její vina. Jestli oni chtěli umřít bez toho, že by něco dokázali, jí to nevadí. V podstatě celá důmyslná koncepce filmu si hrála se slovy, s obrazem a zvukem. Třeba když Lynn/ Charlotta mluví, a přitom se jí nehýbají rty. Jsou to její myšlenky, nebo odkazuje na Hollywood, o kterém mluví?
Sám název inscenace odkazuje na nekonkrétní portrét ženy. Na jakoukoli, spíše postarší dámu, která se tímto kusem snaží vyrovnat se životem, s bytím.
Do celé koncepce představení bohužel nezapadá Charlottin taneční partner. Ten je jí oporou ve vzdušných tanečních číslech, ale bohužel herecky nepodpoří groteskně stylizované skeče. V komických číslech je upozaděn, což podporuje i jeho nevýrazný černý civilní kostým. A bohužel ani v tanečních výstupech nedosahuje kvalit hlavní představitelky. Možná se jich jenom nechce zúčastnit a aktivně se zapojit, protože celé představení zůstane ve stínu Charlotty / Lynn jako sluha nebo týrající partner.
Taneční čísla doplňují písňové výstupy či komické skeče. I když nic nesouvisí s předešlým, tanečnice kontaktuje diváky rozbořením čtvrté stěny a oslovuje publikum díky své jazykové bariéře. Nejpůsobivější jsou její čísla, ve kterých si utahuje sama ze sebe a ze svého věku. Výstupy, ve kterých na sebe Öfverholm připíná kolíčky, působí nepříjemně a drasticky, ale představitelka je umí převést v komickou situaci. Například když se s plnou pusou připnutých kolíčků snaží mluvit a pak se namalovat rtěnkou, čímž celou drastickou akci zesměšní a degraduje. Celým představením prostupuje sebeponižující linie, není to však vůbec na škodu výsledného efektu.
Choreografie se line v duchu kabaretu jedné postavy, bez ní by nebylo nic. Öfverholm představuje aktérku, postavu, která chce něco sdělit světu, ale prvoplánově se prezentuje jako nevyzrálá a naivní. Přes první frázovité výrazy diváky dovede do nejen taneční katarze.
Lynn - Portrét ženy. Koncept a námět Charlotta Öfverholm, choreografie Charlotta Öfverholm, Joseph Tmim, režie Stephen Rappaport, hudba Anit Sen, světla Tobias Hallgren, kostýmy a masky Sari Nuttunen, video Per Breitenstein, hudebníci James Friedman, Lauri Antila.